Jako pára nad hrncem

recenze

Někteří si možná ještě vybaví kauzu z počátku září roku 1991, kdy bylo v centru Hradce Králové uneseno několikatýdenní dítě. Pokud tedy byli ve věku, kdy již pro ně zpravodajství bylo aktuální, mně byl třeba rok a půl, tak si detaily už nevybavím, vyspělejší část populace však dostala prostřednictvím papírových a televizních médií zprostředkované drama mladých rodičů, kteří ze vteřiny na vteřinu přišli o malého Tadeáše, kterého si i s kočárkem odvezla od prodejny lahůdek neznámá žena. Dříve totiž nebylo úplně vzácné, aby se před prodejnou „neodložily“ děti na dobu nezbytně nutnou (dneska již moc nevídáno) a toho právě využila žena, která tím roztočila osma-dvacetidenní kolotoč hrůzy a bezmoci rodičů i složek Police ČR.

A protože tenkrát ještě internet a s ním spojená média u nás byla v plenkách stejně jako malý Tadeáš, kdo chtěl něco vědět o případu, zamířil ke stánkům PNS nebo si v televizi zapnul televizní noviny. Což je ovšem pro zájemce o případ z dnešních dnů menší nevýhoda, protože zpětně nelze o kauze téměř nic moc vyhledat. Proto je nutné hledat opět v papírových médiích a jedním z nich je útlý svazek na mizerném papíru s roztomilým kojencem na obálce a názvem „Únos Tadeáška“.

Svazek popisuje okolnosti únosu dítěte, počátek pátrání, nesmírnou bolest rodiny malého chlapce a nahlíží i do policejní práce vyšetřovatelů. Nabízí i vhled do spolupráce se senzibily, kteří dostali zjevně prostoru více než dosti, v drtivé většině případů se však jednalo pouze o hyeny dychtící po chvíli pochybné slávy urvané z lidského neštěstí, čest těm, co opravdu chtěli pomoci. Ale tyto pasáže jsem z důvodu osobního odporu k těmto lidem jen zběžně prolétla očima. Popis pátrání, sestavování nových metod, přemýšlení nad smysluplným využíváním tehdejších počítačů pro třídění faktů a výpovědi vyšetřovatelů jsou už o dost zajímavější, a i po všech těch letech je možné zjistit, že i když prostředky že změnily, poctivá policejní práce je stále stejná. Každý dělal, co mohl a snažil se neztratit ani minutu vzácného času.

Chlapec byl nakonec po cca měsíci skutečně v pořádku nalezen a odevzdán zpět hrůzou polomrtvým rodičům, svou úlohu v tom sehráli manžel a tchán únoskyně a matrikářka z úřadu, kteří dospěli k tomu, že pokusy o podvody s rodným listem skrývají něco mnohem většího než důvod k přestupkovému pokárání. Tadeáš byl v co nejkratší možné době vrácen rodině a rozeběhl se nezbytný koloběh trestných úkonů s pachatelkou, která si pobyla chvíli izolována v blázinci, a nakonec byla i pravomocně odsouzena. Autor si popovídal o únosu s matrikářkou, která si prožila své soukromé peklo těžko pochopitelné lidské závisti a nenávisti (dobré skutky jen anonymně, i to lidi rozčiluje, že odmítnete vypsanou odměnu) a vyzpovídal i manžela únoskyně a únoskyni samotnou. O osobě únoskyně si můžeme myslet mnohé, ať byl skutečný motiv jakýkoliv, výsledky zjevně nebyly příliš uspokojivé (lhát se prostě nemá a o těhotenství už v žádném případě, vždycky to skončí blbě).

Kniha končí krátkými úvahami o tom, co a proč se stalo a náhle končí. Jako případ sám.

Únosy dětí v devadesátých letech nebyly bohužel příliš řídkým jevem, ony děti bohužel mizí pořád, případ z Hradce Králové však je výjimkou, kdy vše skončilo dobře. S ohledem na fakt, že i když únoskyně udělala hnusnou věc, nebylo to s úmyslem dítěti ublížit, jedná se i z tohoto důvodu o výjimečný případ (což je hodně smutné). Jednotlivé případy únosů dětí s většinou hodně zlým koncem lze nalézt rozebrané v tematické literatuře, tento případ se však vymyká, a i proto byl tento svazek prakticky jediným zdrojem informací, jaké se mi zatím podařilo dohledat. Při čtení svazečku je důležité si uvědomit, kdy byl napsán, kým byl vydán a pro jaký okruh čtenářů, a protože z tehdy uneseného dítěte je dnes mladý muž s vlastním životem, je zřejmě dobře, že se to skutečně nepitvá na každém rohu. Kniha je však pro mě i zajímavou úvahou a vzpomínkou na sdílení informací před nástupem všemocného internetu a s ním spojeným bleskovým sdílením úplně všeho. Kdo chtěl vědět, koupil si papír s informacemi.

Nejedná se o vysokou literaturou, je to spisek o jednom případu napsaný novinářem a vydaný bulvárním deníkem, ale pro představu, co se vlastně stalo, je to více než dobré. Knížečka je sepsána srozumitelně, fotografie jsou v odpovídající mizerné černobílé kvalitě a vše podstatné je tam vepsáno. Pokud chcete vědět více, ať už z jakéhokoliv důvodu, je nutné bádat dále, ale pro zběžný pohled je to zdroj více než dostatečný. A mnoho informací zde uvedených už dohledat jen tak na sítích ani nejde, nebyl důvod je tam přepisovat pro každého. Spisek nehledá už další senzace a podává zprávu a několik svědectví o infarktové situaci pro každého milujícího rodiče.

Pokud tedy chcete vědět více, vřele doporučuji. I jako ilustraci let nedávných, ale již minulých. Což je taky zajímavé.

Komentáře (1)

18.03.2021

Pebra

Únos jsem prožívala špatně, v té době jsem v kočáru vozila svého půlročního syna. Zmizení dítěte je nejhorší, co se může na světě stát, a přestože to je pro lidi přitažlivé téma, já osobně tu knihu nemám ráda. Za literaturu ji nepovažuju vůbec, je to tah na branku pro lidi, kteří čtou bulvár.