Jak prosté, drahý Watsone

recenze

Po knížce jsem hmátla úplnou náhodou. Nejdříve jsem si chtěla koupit naprosto jinou, ale když jsem se otočila a spatřila tuto, hned jsem si to rozmyslela. Po přečtení názorů na zadní straně a anotace uvnitř jsem prostě nedokázala vrátit ji zpět na jí určenou poličku a nechat ji tam. A rozhodla jsem se správně.
Než se dostanu ke vnitřku knihy, věnuji chvíli času zhodnocení obálky. Vázaná verze má samozřejmě obálku mnohem lepší, ovšem tato filmová verze se vůbec nemá za co stydět. Působí přesně tak temně, jak by působit měla.
Je to jeden z nejlepších thrillerů, co jsem kdy četla. Autorka má naprosto skvělé vyjadřování a to až tak, že i samotné poděkování má šmrnc. Děj vám naprosto vyrazí dech. S každou další stránkou jsem měnila své teorie a nejblíž jsem byla právě tehdy, kdy jsem si myslela, že určitá osoba nemá absolutně žádný motiv a má myšlenka je naprosto nelogická. Tudíž pravý opak.
Postavy jsou skutečně moc dobře vykreslené, žádná není černobílá, i když se tam objeví třeba jen na chvíli.
Úplně ze začátku mi byl nejsympatičtější Ben Day, ale jakmile jsem došla dál, změnilo se to. Nejdříve mi připadal jako obyčejný vlk samotář, osamělý teenager, ale poté se mi znechutil a já mu přestala fandit.
Libby Dayová, hlavní hrdinka (ehm, teda spíš oběť, či jak to jinak popsat), mi přišla neustále protivná, příliš náladová, víceméně pitomá a vším opovrhující. Postupně jsem si na její charakter zvykla a přestala protáčet oči, když se na nové stránce objevilo tučným písmem její jméno. Dokonce jsem přistihla samu sebe, jak jí držím palce a přeju hodně štěstí.
Ze všech postav jsem si nakonec ale nejvíce oblíbila Lyla, amatérského detektiva. Přišel mi takový obyčejný (a nosil svetry, miluju svetry!) a obyčejnost bylo právě to, co jste aspoň na chvíli potřebovali. (Když říkám obyčejný, záměrně přehlížím fakt, že vede Vražedný klub.)
Když se na to dívám zpětně, zjišťuji, že ze všech těch lidí není zrovna Runner, jejich většinu času opilý otec, ten, koho nenávidím. Je sice přesným příkladem osoby, kterou byste nenávidět měli a měli se od ní držet co nejdál, ale cítím, že se mi nejvíc hnusí právě Diondra, sebestředná, manipulující, namyšlená, ubohá mrcha, která pak aspoň konečně dostala to, co si zasloužila. Víceméně.
Kapitoly se střídají, nejdřív jsou z pohledu Libby v současnosti a poté z Benova nebo Pattyina, jejich matky, v ten osudný den. Je to naprosto skvěle vymyšlené, neboť takhle se toho dozvídáte víc, než odhaluje Libby a následně zjišťujete, že to do sebe pomalu zapadá. Jako když skládáte těžké puzzle a po delší době nacházíte chybějící dílky skládačky, které umísťujete na ta správná místa.
A na konci, na úplném konci, při zavření knihy zíráte a nechápete, jak je možné, že jste přehlédli očividné. Jednu dobu vám to přece Flynnová strkala přímo před nos, těsně před tím, než to zase schovala za záda, jste to měli přímo před očima a i přesto jste to neviděli. A když vás napadlo, že viníkem mohla být ona správná osoba, považovali jste to za stupidní úsudek, co vůbec nedává smysl.
Je to jako když Sherlock vysvětluje svému věrnému příteli Watsonovi, jak došel k závěru a Watsonovi to připadá naprosto jasné, tak lehké, že by na to mohl přijít sám. Ale nepřišel. Je to prosté (drahý Watsone). A právě tato věc činí knihu výjimečnou a skvělou. Takovéto knihy patří mezi ty nejlepší, aspoň tedy na mém žebříčku. Knihy, co z vás udělají Watsona, který nevidí to, co by vidět měl.
Tleskám vám, Gillian Flynnová, tleskám!

Komentáře (0)