Jak dlouho dokážeme vzdorovat?

recenze

Traumata, náročné životní události nás zasáhnou natolik, že se je snažíme uzavřít a před sebou samotnými skrýt, co nejhlouběji to jde. Jenže ony se vždycky objeví, když to nejméně čekáme.

Psycholog Cyrus Haven pomáhá druhým, nebo se o to alespoň snaží. Jenže sobě nedokázal pomoci dostatečně. Trpí činy své rodiny z minulosti a není schopen vybudovat dlouhodobý vztah. Nyní má pomoci s vyšetřováním vraždy středoškolské šampiónky v krasobruslení, která se snad utopila sama v sobě. Je to vůbec možné? A proč měla dvojí DNA na svém těle? Byla znásilněna?

Australský spisovatel Robotham přichází s další sérií, která nás čtenáře může zaujmout a bavit. Mě teda bavila! Navázal tak na úspěšnou tradici příběhů s jiným psychologickým hrdinou O’Loughlinem, kterého jsem si zamiloval od prvních řádek. A jak to zatím vypadá, tady budu mít podobný problém i zde.

Líbí se mi spojení šetření vraždy s diagnostickým ústavem a hledáním vlastní identity. Andělská tvář, jakou přezdívku má dívka Evie, se chce nechat soudně uznat plnoletou a postavit se na vlastní nohy. Jenže není proti ní jen systém. Co všechno musí člověk ztratit, aby sám sebe pochopil? Kam doputovat a co přejít, aby nás ti kolem chápali, anebo nechali naprosto být?

Příběh je vystavěn gradačně, pravidelně dochází ke střídání dvou linií, které se blíže ke konci spojí a překvapí nás nečekaným závěrem. Nenašel jsem tam žádné ale – možná, což by knize ještě více prospělo – bych ocenil bližší pohled a zaměření se na záporné postavy.

*
Otevřu oči. Jsem pevně stočená do polohy plodu. Ani se nehnu. Snažím se určit svoji polohu ve vesmíru. Zahýbám svými zimou ztuhlými prsty na rukou a potom na nohou. Pohnu jazykem a cítím chuť železa. Krev. Dám si ruku mezi nohy a sáhnu si na kalhotky. Uleví se mi.
Zvednu hlavu a silně se o něco praštím. Zakřičím bolestí. Prsty nahmatám nějaký umaštěný kov. Ležím pod autem, napůl si pamatuju, že jsem se sem doplížila. Mělce zalapám po dechu a plazím se po zemi, dokud nade mnou není místo auta obloha. Opřu se rukama o štěrk a rozbitý beton, snažím se postavit na nohy, ale cítím hroznou bolest v místech, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Nechám toho. Ležím bez hnutí. Dýchám.
*

Komentáře (0)