Inspirovat, motivovat, povznášet a zabít

recenze

Tato kniha nesporně upoutá názvem. Dá se očekávat spousta legrace. Dá se tušit nenásilný ironický odkaz ke všem příručkám, jak bojovat s prokrastinací, jak zhubnout, zkrásnět, uspět, zemřít šťastný.

Mě celkem zklamala a po prvních dvaceti stranách jsem váhala, zda ji úplně neodložit. Ale zase je to útlý spisek a nedá se mu upřít čtivost, šla jsem dál. A je pravda, že postupně to začalo být zajímavější. Co mě do poslední chvíle skutečně nebavilo, to byly vypravěčovy vstupy na začátku každé kapitoly, kde se například (pro mě trochu paradoxně) zamýšlí nad tím, proč jen vynakládat tolik čtenářského úsilí nad tvorbou neznámého autora, a tak dál – právě tady si to zjevně chce pohrávat se stylem známým z příruček, a někomu to bezesporu bude připadat vtipné. Mně to lezlo na nervy.

Vtipný však Hamid chvílemi opravdu je, a nejednou se mu podaří expresivní, stručný, a značně působivý obraz, který by asi ze stránek knihy mohl rovnou do něčí sbírky citátů. I v popisech občas mile překvapí – třeba když o hrdinově matce jen tak mezi řečí prohlásí, že „kdyby žila jen mezi samými ženami, nejspíš by se stala královnou, v ruce by třímala zakrvácený klacek a pod nohama drtila lebky.“ Ale ty reflexivní kousky jsou snad ještě lepší.

Ano, hon za láskou a hon za bohatstvím mohou mít hodně společného. Obě věci mají schopnost inspirovat, motivovat, povznášet a zabít. Jenže zatímco tučný bankovní účet jednoznačně přitahuje určitý typ lidí, kteří jsou vám za oplátku ochotni dát lásku, láska jako taková způsobuje pravý opak. Má schopnost uhasit oheň v peci zvané ambice, umí vás připravit o energii potřebnou na cestě k finančnímu úspěchu.

Hrdinou je anonymní NĚKDO, kdokoliv, třeba vy, protože to, co je předkládáno jako rozvojová Asie, si velmi dobře budete schopni představit na jakémkoli jiném, vám dobře známém místě. Takto zvolená ústřední postava jde samozřejmě ruka v ruce s trochu netradiční formou – řekla bych experimentální, ale nechci nikoho vyděsit, rozhodně není třeba zvláštního vzdělání, abyste pochopili, oč jde. Naopak, psáno je to lehce, opravdu čtivě.

Díky těmto zvláštnostem by se určitě dalo ke knize mnohé říct z hlediska literární teorie, autor doslovu tak koneckonců velmi úspěšně činí. Mě, jakkoli je to banální, na tom ale stejně nejvíc bavil příběh. Třeba i s komentáři vypravěče, ale příběh především, a bylo mi jedno, jestli se NĚKDO a krásná holka ještě někdy potkají, jednoduše fungovalo to nejzákladnější během čtení: nějak jsem se vztáhla k postavám (ano, i takhle placatým, typizovaným) a chtěla vědět, co s nimi bude dál.

Je mužem, který se zamiloval přes penis. Myslí si, že první žena, se kterou se miloval, by měla být i poslední. Naštěstí pro něj, a také jeho budoucí bohatství, ona bere druhého muže ve svém životě jako toho mezi prvním a třetím.

Hamid je zvláštní persóna současné literatury, vzhledem k jeho původu a jeho pozdějším přesunům po světě má potřebný přehled (a nadhled, nutno podotknout), a zřejmě i díky tomu, že během svých amerických studií spisovatelsky rostl a zrál pod dohledem takových hvězd, jako je Joyce Carol Oatesová či Toni Morrisonová, má co nabídnout i náročnějšímu čtenáři.

Já o něm nicméně nejsem přesvědčená.

Z tohoto hlediska by asi bylo dobře, kdyby v překladu vyšlo něco dalšího. Z této své práce je Hamid kluzký jako ryba, nelze uchopit, nelze si pořádně utvořit názor. V každém případě, jak jsem říkala, i když odhlédneme od konceptu a od teoretických zajímavostí, napsal prostě lehkou, vtipnou věc, a to by samo o sobě také mohlo stačit.

Poslední poznámka: ačkoli, jak bylo zmíněno, příběh by se stejně mohl odehrávat kdekoli, mě to prostředí velmi zaujalo (a troufla bych si říct, že zaujme každého). Karikování, komentování něčího úsilí o kariérní postup, či prostě jen toho, jak se jedinec snaží vyhrabat se z bláta rodné vesnice a začít někde lepší život, bude asi celkem univerzální téma, ale Hamidova rodná země poskytla jeho pozorovacím schopnostem zjevně velmi chutné sousto. Je nejen schopen ho barvitě přiblížit, ale i následně zobecnit, vypointovat, trefit hřebík po hlavičce.

Třeba ty snahy postupovat podle plánu, předvídat, propracovávat se krůček po krůčku – kam vlastně?

Cokoliv, o čem mluvíme v dlouhodobé perspektivě, jak všichni dobře ví, končí tak jako tak smrtí.

Komentáře (0)