I já jsem citlivá bytost.

recenze

Jsem citlivá bytost aneb Srdce nezná mapu (2011) / Tev
Jsem citlivá bytost aneb Srdce nezná mapu

originál: I am an emotional creature (USA); vydalo The Random House Publishing Group (2010)
Česká republika: vydalo Práh (2011)
překlad: Bronislava Bortoňová
168 stran


Nezajímalo mě, jaký bude obsah, přeci už jen pro tu obálku jsem si knihu musela koupit. Navíc za čtvrtinovou cenu, než je k dostání, hah. Ale to není podstatné. Ráda bych řekla, co je tedy podstatné, ale o téhle knize - zřejmě jako o všech, co jsem kdy četla, jelikož prostě neumím napsat smysluplnou recenzi a děsně mě to štve - mne nenapadají smysluplné věty. Pomocí pár adjektiv je popsána už jen na obálce; smělá, provokativní, empatická. Navíc je ale především pravdivá. Žena, dívka. To je stvoření, které v minulosti bylo jen věcí, vlastně méně než věcí, v některých částech planety je tomu i dnes. Kniha sleduje osudy několika dívek. Osobně jsem se nejvíce sžila s patnáctiletou Mary z Keni, která s rodinou a kravami cestuje po celé zemi, jelikož když krávy spásají všechnu zeleň, musí se hledat další. Sucho ale odmítá novou trávu plodit a když rodině navíc zemře jedna z krav, Maryin otec se rozhodne, že dceru prodá. Za pět krav a jedno tele ji čeká jednooký muž a ženská obřízka. Mary ale viděla, co to vše udělalo s jejími staršími sestrami, které si tím prošly a nechce skončit jako ony, proto se rozhodne, že uprchne do vzdáleného centra pro pomoc ženám. Je to velice emotivní příběh, ale v knize nejeden. Ženy jsou ve světě unášeny, upalovány, mučeny a krutě zabíjeny a svět jen přihlíží, ba dokonce před tou pravdou oči zavírá. Svět zapomíná na to, že ženy jsou citlivé, lidské bytosti.

Proč jsem potichu, když mám co říct?
Proč se omlouvám vždycky, když říkám, co potřebuju?
Proč se týrám hlady, když tak ráda jím?
- z manifestu mladým ženám a dívkám

Eve se v knize snaží ukázat, že ženy jsou také lidskými bytostmi a nikdo nemá právo je zotročovat. Nikdo nemá právo nás znásilňovat, ubližovat nám, trýznit a nutit střádat. Kniha nás nutí zamyslet se nad naším životem a nad tím, proč se vlastně pro všechny okolo přetvařujeme. Snažíme se vypadat jako ty oblíbené, protože k nim chceme patřit. Nejíme, abychom vypadaly jako ta a ta. Jsme vlastně kruté k sami sobě. Otázka proč? nás doprovází na každé stránce. Dívky na celém světě jsou stejné. Nezáleží na tom, jestli jedna žije na americkém přeměstí, další v Číně při dvanáctihodinových směnách vyrábí hlavy pro panenky Barbie a šeptá jim své myšlenky, jiná otročí na afrických plantážích, či se jiná trápí svou neoblíbeností - stále jsme to my, ženy a dívky, které jsou utlačovány za své názory a tato kniha nás nutí přemýšlet, nutí nás nahlas říkat to, co vážně chceme, říká nám, že je správné, když máme své sny a je ještě lepší, když za svými sny chceme jít. Když si tohle uvědomí každá žena, budeme mít moc.

Dívky nejsou méněcenné. Dívky nejsou méně. Všichni jsme si rovni a to bychom si měli uvědomit. Je jedno, zda-li je vám padesát, třicet, nebo dvanáct - tuhle knížku by si měla přečíst KAŽDÁ žena či dívka, nehledě na věk, barvu pleti, národnost. Jsme všechny stejné a svým způsobem všechny skvělé. Narodily jsme se, jaké jsme se narodily a neměly bychom chtít být jiné. Jsme krásné a své o tom ví i šestnáctiletá Teheráňanka, která se narodila s velkým, opravdu obrovským nosem. Ale nač to řešit? Udělala z něj svou přednost. A vy, my, jsme nevděčné, máme nadbytek, a užíráme se za to, že máme pár kil navíc? Šestnáctiletá sexuální otrokyně, kterou ve dvanácti letech začal znásilňovat otcův přítel a následně byla ve svých čtrnácti vyhnána z domu, se s pomocí obrátila na policii a která se místo pomoci dočkala uvěznění v nevěstinci, by jistě raději uvítala výměnu řešení našich problémů za její. Všech těch 900 miliónů dívek a žen, co žijí za méně, jak dolar denně, by jistě uvítali jídlo, které my jíme a cítíme se kvůli tomu provinile, jelikož potřebujeme zhubnout do plavek. Tohle není správný přístup, ale pár mých vět vám ho rozhodně nezmění, že.

Chtěla bych to ale také ukázat. Že vím, že jsme více. A přála bych si, aby se alespoň o pochopení pokusily všechny z nás :-). Když chceme něco říct, nebojme se za svůj názor. Nepřetvařujme se kvůli němu nebo jim, protože přetvářka stejně nebude mít na svědomí pravou lásku. Naučme se být spokojené s tím, jaké jsme, kde vyrůstáme. Nemůžeme si říkat, co by kdyby, protože takhle to nefunguje. Prostě jsme, právě teď. Tak žijme. Pro sebe. Máme tu možnost, máme čas. Buďme něčím více, dělejme něco pro sebe, ne pro ostatní. Když něco chceme, chtějme to pro sebe. Prostě žijme, my můžeme.

*Recenze dostupna i na www.infinity.blog.cz.*

Komentáře (0)

Přidat komentář