Hlavně to nikomu neříkej

recenze

Sedmnáctiletá Eva nemá lehký život. Smrt otce ji hluboce poznamenala a matka se na ní vykašlala. Jediný, kdo jí zbyl, je její dvacetiletý bratr Ivo, který svou roli hlavy rodiny bere až příliš vážně. S jizvou na tváři a nelítostnou minulostí si Eva přátele hledá jen těžko. Ve škole to není jiné. I zde je terčem posměchu, spolužáci si na ni zasedli a Eva veškerý boj s nimi už dávno vzdala. Jejím jediným smyslem života je tanec, jedině na parketu se cítí být sama sebou a dokáže se oprostit od všeho kolem sebe. Když do jejího života vstoupí láska, šikana ze strany spolužáků se vyhrocuje...

Miroslava Varáčková je úspěšná slovenská spisovatelka, která má na kontě už jedenáct knih. Hlavně to nikomu neříkej je její druhá kniha přeložená do češtiny. Autorka se zaměřuje na mladé čtenáře a ani tato kniha není výjimkou. Ústředním tématem je tentokrát šikana, která je nyní velice aktuální.

Na úvod musím říct, že já osobně jsem se s šikanou nikdy nesetkala a ani jsem jí nebyla svědkem, přesto podle statistik rok od roku výskyt šikany na školách stoupá. Navíc novým nebezpečným fenoménem v dnešní době je tzv. kyberšikana, která jako zbraně využívá sociálních sítí. Vybraná oběť je týrána vidinou zveřejnění urážlivého videa či fotografie na těchto společenských kanálech. Následky šikany bývají mnohdy nenapravitelné: oběť trpí frustrací sociálních potřeb, nízkým sebevědomím, což může vyvrcholit totálním vyčerpáním organismu a rozvojem psychosomatických onemocnění.

"V břiše se mi rozlije pocit pálivý jako kyselina. Strach. Obyčejný živočišný strach, před kterým zbytečně hledám únikovou cestu, protože si mě i tak vždycky znovu najde. Nenápadně se vtírá do mé duše a následně tryská jako ničivý gejzír."

Téma šikany je v knize podáno velmi přesvědčivě, ať už se týká oběti či agresorů. Hlavní hrdinka je naivní dívka, která razí heslo ignoruj, však je to jednou přestane bavit. Bohužel v tomto případě se tak neděje. Spíš naopak. Šikana ze strany spolužáků se stupňuje do té míry, kam to až nechá hlavní hrdinka dojít. Nejhorší bylo, že ke konci už své agresory dokonce bránila. Já jsem se bohužel s Evou nedokázala ztotožnit. Chápu, že má za sebou nepěknou minulost, kdy ji otec celé dětství týral, ale prostě mi lezlo na nervy, že si nechala všechno líbit. Prostě odtud potud. Na druhou stranu mi ji bylo samozřejmě i líto. Takové věci by se neměly dít nikomu. Eva byla zrovna taková povaha, která to neuměla nikomu říct. Její až patologicky ochranitelský bratr celou dobu něco tuší, ale Eva vše zapírá, protože Ivo umí řešit problémy akorát pěstmi. Eva nemá ani žádnou kamarádku, které by se mohla svěřit, a tak celou tíhu svého trápení je nucena nést sama na svých bedrech. Sdílená bolest, je poloviční bolest. Naštěstí má tanec, jedině při něm se cítí být sama sebou, při něm zapomíná na všechna příkoří a zlé vzpomínky.

"Miluju tanec. Miluju pocit, kdy vnímám jen hudbu, pohyb a rytmus. Tehdy zapomínám na všechny starosti a žiju jen pro daný okamžik.
Kéž by neexistoval svět mimo parket!"

Samozřejmě chápu autorčin záměr, proč Eva byla taková, jaká byla, jinak by totiž šikanu nemohla ukázat ve své nejsurovější podobě. Důvěra je velmi křehká věc a Evě trvá dlouho, než se někomu otevře. S její minulostí a navíc s jizvou přes celou tvář, která ji každodenním pohledem do zrcadla připomíná vše, co se jí stalo, se není čemu divit. Navíc trpí komplexem méněcennosti a nízkým sebevědomím, o nichž nás stále přesvědčuje ve svých myšlenkách. Myslím si, že autorce se povedlo velice přesvědčivě zprostředkovat čtenářům myšlenky probíhající v hlavě oběti šikany. Skutečně věřím tomu, že tato oběť takto může jednat a myslet. A to je pro mě směrodatné. Kniha to nebyla vůbec pěkná, neboť když si představíme, že takové věci se opravdu dějí a mnohdy s ošklivými konci, vnitřně mě to ubíjelo. Naštěstí se ukáže světlo na konci tunelu v podobě lásky, která i hory přenáší. Přesto jsem doufala ve vyhrocenější konec, který by byl daleko více odstrašující.

"Nenávidím, že moje myšlení je poznamenané všemi zlými věcmi, které se mi staly a které se mi dějí i nadále. Přeju si zhluboka se nadechnout, hodit všechny předsudky, pocity méněcennosti a komplexy za hlavu a užívat si přítomnou chvíli. Kéž bych to uměla."

Kniha je napsána velice čtivě, příběh vás doslova vtáhne, asi proto jsem ji měla přečtenou za dva dny. Jednotlivé kapitoly jsou rozděleny na časové úseky. Poprvé se setkáváme s Evou v lednu 2014 a její příběh končí v srpnu 2015. Kniha je zajímavější tím, že veškerá e-mailová a textová korespondence je psána v bublinách. Dokonce se zde nachází přepis facebookové konverzace i s lajky. Rovněž moc se mi líbí obálka, na níž je vyobrazena dívka dívající se z okna.

Jelikož je kniha zařazena do kategorie young adult, je určená především pro mladší čtenáře, pro které by měla být povinností. Vzhledem k romanci, která se v příběhu odehrává a kterou mi kniha malinko připomněla románky od Lenky Lanczové, doporučím knihu spíše dívkám. Přesto, že už dávno nepatřím do určené věkové kategorie, knihu jsem slupla jako malinu a maximálně si ji užila. Tudíž ji mohu vřele doporučit i dospělým čtenářům.

Komentáře (0)