Gotická klasika

recenze

O Záhadách Udolfa jsem měla poprvé příležitost „slyšet“ z pera Jane Austen. Kdo jste četli Opatství Northanger, víte, že právě toto dílo si hlavní hrdinky doporučovaly a že Catherine jím byla doslova posedlá. A to natolik, že její konání Ann Radcliffe ovlivňovala snad dobrou polovinu knihy. Věc se má tak, že jsem po přečtení Northangeru předpokládala, že se jedná o fiktivní dílo (nebudete tomu věřit, ale takhle inteligentní jsem úplně vždycky). Film Vášeň a cit mi pak ukázal fascinující rozhovor mezi dvěma spisovatelkami, který byl sice stejně jako zbytkových 90% filmu čirá fikce, avšak nahlodal mě natolik, že jsem se musela podívat, co mi ten její Udolfo připomněl. Jaké to pro mě překvapení, když jsem zjistila, že kniha nejen existuje, ale má i své české vydání – od té chvíle bylo snad jen už otázkou času, kdy si ji přečtu.

Přiznám se, že ačkoliv bych o této knize velmi ráda řekla, že se četla jedním dechem, nemohu tak učinit. Ann Radcliffe je jednou z těch spisovatelek, co nedokážou zavřít pusu a čtenářům velmi rády podsouvají úplnou a necenzurovanou představu o tom, co ve své hlavě nosí. Výsledkem je dokonale vypodobněné prostředí, spousta literárních slovních obratů a hodně, hodně nadbytečných scenérií. Na jedné straně tedy autorka ubrala na plynu, tudíž já jako čtenářka vám čtenářům můžu věštit, že vám to měsíc četby určitě zabere, na straně druhé při napínavých a místy hororových scénách dokázala pracovat s tím, co měla a často z nemožného učinila skutečné.

Seděla dosud u okna, pozorovala poslední záblesky pohasínajícího dne a hlavou jí vířily zmatené představy hrozících nebezpečí. „Co když někdo z těch hrdlořezů,“ říkala si, „objeví tajné schodiště a uprostřed noci se vplíží do mé komnaty!“ Potom si vzpomněla na záhadnou osobu v blízkém sousedství a její strach se rázem soustředil oním směrem.

Vážně, i když Záhady Udolfa nejsou prvoplánovým hororem, který by vás měl za úkol vyděsit na dobrou noc, ve chvílích, kdy přicházejí spíš doplňkové scény (protože opravdu důležitý je zde příběh), třesete se strachy a napětím tak, jak byste to u dnešní čtivé jednohubky nepocítili.

Román obsahoval snad všechno, co bych v daném žánru a období očekávala. Pravda, občas jsem si říkala, že by šlo pár scén vystříhat a celé to trochu zjednodušit, ale faktem zůstává, že mé skryté já si právě tuto vlastnost autorky z větší části užívalo. Obraty zde byly velké a často mě z nich mrazilo, atmosféra příběhu, to už je snad na samostatnou kapitolu.

Soumrak již všude rozprostřel svůj šerý závoj a pochmurná, ztemnělá komnata začala Emilii znovu nahánět strach. Uvědomila si však, že kdyby si měla opatřit světlo, musela by projít značnou část hradu, a k tomu síněmi, v nichž zažila již tolik hrůz.

Teď po přečtení mám obrovskou chuť přečíst si Opatství Northanger znovu, protože polovinu času, kdy byla Catherine svou oblíbenou knihou ovlivňována, jsem tápala ve tmě. Taky by stálo za to vypsat si uvedenou četbu, přeci jen, i ten zlomek z toho, co Jane Austen znala, bych si také ráda přečetla. Ale, to už odbočuji od tématu.

Záhady Udolfa vám vydrží na pěknou řádku večerů, při nichž vás vyděsí, přinutí vás soucítit, i přemýšlet. A to dlouho po dočtení. Co na knize shledávám nanejvýš zajímavým, je, že jsou všechny nadpřirozené jevy na konci racionálně vysvětleny. Upřímně mnoho takových děl neznám, Ann Radcliffe, co se týče mě samotné, už tedy jen tímto vyčnívá z davu.

Na závěr úcta geniálnímu mozku, co knihu rozdělil na dvě. Mít tohoto giganta pohromadě, asi by mi upadly ruce. A překlad, pochopitelně. Zachovat příběhu atmosféru tak, aby ho mohly číst i dnešní generace, je opravdové umění.

Komentáře (0)