Geniální.

recenze

Lazarovy ženy (2015) / Bolkonská (1147 views)
Geniální.
Nebudu první, kdo to napíše, v každém případě s tím názorem prostě nelze než souhlasit – je velmi občerstvující v té záplavě anglické a angloamerické literatury, občas zpestřené něčím severským, vidět něco úplně, ale úplně jiného.

Příběh se otevírá rodinnou tragédií, při níž Lidočka, jedno nic netušící dítě uprostřed ráje, najednou přijde o všechno, co v životě má.

Pak se otevře druhá linie, potkáváme mladého geniálního vědce Lazara Lindta na počátku jeho skvělé kariéry. S Lindtem pak víceméně chronologicky prožíváme jeho lásky, jeho profesní úspěchy a osobní selhání.

Poté se příběh elegantním obloučkem vrátí k Lidočce, děvčátku z pláže, Lindtově vnučce. Dozvídáme se, jaký byl její další osud, a spolu s její dospělostí se zároveň uzavře děj knihy.

Tahle velmi úhledná kompozice se dále rozvětvuje do značného množství vedlejších linií, jakoby Stepnova nemohla odolat, jakoby chtěla zaznamenat absolutně všechno ve svém mikrosvětě. A její nadšení, její touha je nakažlivá – čtete dychtivě jako dítě.

Nedovedu si představit, jak na tento román bude hledět průměrný čtenář, léta vyživovaný stylově i obsahově mnohem chudšími pracemi; koneckonců ani to, co jinak v edici Světový bestseller vychází, nebývá vždycky literárně na takovéto úrovni.

V každém případě doufám, že zvědavost zvítězí a lidi se začtou. Stojí to za to. I kdybyste nebyli úplně fajnšmekři a víceméně ignorovali autorčin vybroušený styl, co do pocitů vám to může hodně dát. Má duše z toho byla někde od poloviny knihy úplně v křečích – je to chvílemi jakoby až příliš mnoho bolesti, co Stepnova svým postavám naloží, a pak si zas říkáte, že si za to přece trochu můžou i sami, a pak si říkáte, ne, nemůžou…

Prostě takové to klasické utrpení čtenáře.
A taky je kupodivu, jak snadno se s těmito postavami sžijete, vždyť jsou v něčem trochu až obludné.

To jsem tomu teď neudělala reklamu, že.

Pokud jde o současnou literaturu, je tohle nejlepší kniha za posledních mnoho měsíců, co jsem četla.

Nevím, co dát jako úryvek.
Dobře, tak třeba tohle, z porodnice. Ale bolet vás to bude až poté, co se v knize dozvíte, jak on k té Galině vůbec přišel. To je masakr, tenhle vztah.

S tím se loučím – a děkuji za pozornost.

Do okna se vplížilo slabé prosincové slunce, řídké, zastřené, sotva živé. Ochablou dlaní se dotklo vlasů Galiny Petrovny, chvilku se zastavilo na okurkách, které se ze sáčku vysypaly na noční stolek – byly nepřirozeně dlouhé, skoro jak z umělé hmoty, ale jemně a výrazně voněly jarem, které ještě neexistovalo. Lindt se otočil – hledal lékařskou pomoc a podporu, ale primářka se diskrétně někam vypařila a nechala vysoce postaveného návštěvníka samotného s devatenáctiletou těhotnou ženou a s neřešitelnými problémy bytí.
„Jsi určitě v pořádku?“ zeptal se ještě jednou Lindt – nemocničního polštáře, slunce, života, sám sebe. V mnohohlasé odpovědi chyběl jen hlas Galiny Petrovny. Lindt se neohrabaně pokusil pohladit ji po vlasech: uvolněné kadeři u ucha se říkávalo vábnička, když byl mladý. Jeho mládí, její mládí. Téměř půl století časového rozdílu. Jak se mohl odvážit? V co doufal? Koho se snažil oklamat?

Komentáře (1)

kniha Lazarovy ženy recenze

kam-pak
28.04.2015

Držela jsem ji minulý týden v rukou. Dnes se pro ni vrátím :-)