Gejzír veselosti

recenze

Tahle knížka je gejzír veselosti. Příběh má jednoduchý, ale autor jej prokládá brilantními úvahami. Jsou to eseje propašované do románu. Plus se mi líbí, že je kniha opatřeba doslovem překladatele Petra Kaliny, z nějž si laskavému čtenáři dovoluji předhodit zde delší pasáž, získáte ponětí, o čem to je a možná dostanete na tuhle knížku chuť:
"V románu B-52 je mnoho místních a dobových reálií, které nemusí být čtenáři, Ukrajinou (nebo jejím širším kulturně-historickým prostorem) dosud nepolíbenému, vždy srozumitelné. Kdo to byl Pjotr Kropotkin, je po přečtení díla jasné i těm, kteří nestudovali dějiny dělnického hnutí. Z hlediska soudobé politiky ovšem nemusí být každému jasné, na jakého Daniliče v souvislosti s jeho alkoholovou výdrží ve druhé části knihy vzpomíná na večírku u ministra skupina politických exponentů (resp. oligarchů; na Ukrajině tyto dvě společenské třídy stále ještě splývají). Tady jde zjevně o někdejšího prezidenta Leonida Danylovyče Kučmu a obávaný prezident, jehož skupina v soukromí nazývá šéfem, je bez pochyby tehdejší hlava státu Viktor Fedorovyč Janukovyč.
Najdeme zde také hodně reminiscencí na „divoké devadesátky“, což bylo období, kdy Ukrajina prožívala vážnou politickou, ekonomickou i společenskou krizi. Jako atributy tehdejších banditů se v textu objeví „bejsbolka a pájka“, což byly účinné donucovací nástroje, jimiž si tito všudypřítomní výtečníci s nevalnou úrovní intelektu s oblibou zajišťovali respekt svých protivníků. S devadesátými lety také souvisí stále ještě populární rocková skupina Vopli Vidopljasova, jejichž píseň Vesna si skupina kamarádů prozpěvuje ve Stasově služebním autě cestou do erotického podniku Maximum. Sám si pamatuji, jak při mé první návštěvě Ukrajiny v červenci 1997 byla Vesna skutečným megahitem se společenským dopadem, který jsem nikdy před tím ani potom nezažil. Píseň tehdy zněla v pravidelných intervalech z rádia, se značnou hlasitostí z lidských příbytků a lidé si ji prozpěvovali při chůzi po ulici, v hromadné dopravě i ve frontě v obchodě. Obzvláštní popularitu si získal její onomatopoický přípěv „bul-bul-bul“, jenž má znázorňovat zvuk nalévání většího množství vodky z lahve do skleničky.
Hrdinové románu si pochutnávají na některých jídlech u nás neznámých, např. na zeleninovém salátu z červené řepy, kysaného zelí, nakládaných okurek, brambor, fazolí, mrkve a cibule zvaném vinegret. Ožogin zase prokazatelně miluje šubu (doslova kožich), což je salát, v němž hrají důležitou roli ingredience jako je slaneček, červená řepa, majonéza a vejce natvrdo.
V B-52 je několik místopisných údajů, které je možné snadno dohledat. Kromě epizodické Indie se děj odehrává vesměs v širším okolí Kyjeva. Ovšem místo Schäferova dětství – Budyč – by čtenář hledal marně. Jde totiž o vymyšlené město, které je v autorových představách správním střediskem jedné z ukrajinských oblastí západně od Kyjeva a má kolem dvou set tisíc obyvatel. Toto město se objevuje už v Dnistrového novele Svatí sem nechodí (1999). Podiv českého konzumenta knihy, znalého faktu, že Kyjev je vnitrozemská metropole, by mohlo vzbudit opakovaně zmiňované „Kyjevské moře“. Zde jde o neoficiální název Kyjevské přehrady, což je rozsáhlá vodní plocha na řece Dněpru rozprostírající se na sever od hlavního města Ukrajiny, která zasahuje až k Černobylu.
Věta ze samého začátku třetí části knihy „Když Schäfera odvezla sanitka s těžkou otravou, volal mu služebně Vitalik a hned jak se dozvěděl, že má Miroslav potíže, neváhal, okamžitě za ním přijel do nemocnice a přinesl mu všechny potřebné léky“, není bohužel chybou ani autora ani překladatele, ale souvisí se stále palčivým problémem na Ukrajině, jímž je úroveň zdravotní péče. V místních nemocnicích dosud panuje konvence, že po přijetí pacienta k hospitalizaci poskytne ošetřující lékař příbuzným nemocného seznam se všemi potřebnými léky i zdravotnickým materiálem, který bude k jeho léčení potřeba. Rodina pak musí sama do lékárny, kde nakoupí léčiva (na Ukrajině můžete nakupovat všechny léky bez receptu), injekční stříkačky, matrice pro rentgenové snímky, obvazy apod. a pak vše předá zdravotnickému personálu. To je jedno z mnoha negativ, která se od „předhipsterské doby“ nezměnila.
Další osudy konkrétních postav románu B-52 neznáme a pokud se autor (nebo vlastně kdokoliv jiný) někdy nerozhodne napsat pokračování, ani je znát nebudeme. Pokud se však budeme o Ukrajinu více zajímat, můžeme sledovat, jak se mění svět kolem těchto figur, jakou proměnou prochází ukrajinská politika, zjišťovat, jestli se zemi daří zvládat výraznou chudobu nejzranitelnějších vrstev obyvatelstva, zda na Ukrajině vzrůstá hlas občanské společnosti, jestli se tato občanská společnost neuchyluje k vyprázdněnému nacionalismu a s ním spojené nenávisti k druhým, nebo zdali se daří bojovat proti korupci i proti hluboko zakořeněným sovětským reziduím v oblasti klientelismu a papalášství."

Komentáře (0)