Fascinující kniha o metafyzické podstatě jazyka!

recenze

Skryto ve slovech (2018) / JanH

Jazyk, řeč... V našem případě tedy čeština. Máme v ní obrovské bohatství, což si většina z nás vůbec neuvědomuje a podle toho to také vypadá. Co chvíli (většinou po maturitních zkouškách) můžeme např. zaslechnout stesky na to, jak je složitá a komplikovaná a požadavky, aby se „to“ nějak zjednodušilo. Jako by čeština mohla za to, že jsou studenti stále hloupější!
Dovolím si tu dvě krátké osobní poznámky. Mám rád poezii a věnuji se skládání haiku, což je japonská básnická forma, při níž je nutné striktně dodržovat celou řadu lingvistických zásad. A mnohokrát se mi stalo, že jsem se při cizelování konečné podoby složitějších haiku dostával až na jakousi pomyslnou hranici transcendentního přesahu, kde slova náhle dostávají úplně nový význam a posouvají lidskou mysl za kontury hmotných a empirických reálií, do platónské říše čistých idejí...
Vzpomínám si rovněž, že náš chemikář na základní škole se při přednášce o oxidech jen tak mimochodem zmínil o tom, jakou má čeština ve srovnání s jinými jazyky obrovskou výhodu. Stalo se tak v souvislosti s osmi koncovkami, které od té doby umím dodnes nazpaměť (-ný, -natý, -itý, -ičitý, ičný/ečný, -ový, -istý, -ičelý) – jak kostrbatě, pomocí kuriózních opisů si tady musí vypomáhat např. němčina!
No a pak přijde nějaký ňouma s IQ houpacího koně a stěžuje si, jaká je to nespravedlnost, když neprošel u maturity jenom proto, že si plete -mě a -mně, -i a -ý a nerozezná esej od fejetonu – copak to bude v životě k něčemu potřebovat?! A to by ještě nebylo to nejhorší – skutečnou tragédií je, že toto volání po snižování nároků na znalost mateřského jazyka dochází sluchu i u některých „odborníků“, takže to, s čím dnes zápolí student gymnázia, bylo dříve běžným učivem žáka na druhém stupni základní školy. Výsledek této nivelizační praxe je pak všeobecně známý – vysoké školy chrlí zástupy fachidiotů, kteří kromě své úzké specializace neumí nic jiného, chybí jim elementární kulturní rozhled a česká gramatika je pro ně (mírně řečeno!) španělskou vesnicí...
Proto je tak dobře, že občas vyjde kniha, která srozumitelnou a třeba i zábavnou formou předvede, jak je naše mateřština nejen krásná a libozvučná, ale i logická, jak v ní jednotlivé komponenty do sebe krásně zapadají a co všechno se jí dá vyjádřit. Jednu takovou nedávno vydalo nakladatelství Cattacan – autor Vladislav Dudák jí dal název Skryto ve slovech (aneb Co nám slova vlastně říkají) a po jejím přečtení mne napadlo, že by měla být povinnou četbou celého národa! Na současném knižním trhu je totiž možná jedinou publikací, která srozumitelně, vtipně a (v kladném smyslu toho slova) populárně osvětluje problematiku jazyka jakožto fenoménu primárně nikoli společenského a kulturního, ale metafyzického.
Říká se, že kolik řečí kdo umí, tolikrát je člověkem. Určitě to ale platí i tak, že čím důkladněji a více do hloubky známe svůj rodný jazyk, tím lépe nám „to myslí“. Starou známou pravdou totiž je, že prostřednictvím slov nejen mluvíme, ale též přemýšlíme. Prokázaným faktem je rovněž přímá úměra mezi slovní zásobou a inteligencí.
Co říci závěrem? V dnešní době je značný zájem o etiketu, vychází množství knih o tom, jak se správně chovat v té které situaci či v tom, nebo onom prostředí. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby lidé stejný zájem věnovali i etiketě svého mluveného a písemného projevu – není paradoxní, že na zevnějšku a společenském vystupování si zakládáme mnohem víc, než na své verbální výbavě?
Kniha Vladislava Dudáka Skryto ve slovech tak může být pro řadu z nás důležitým impulsem k tomu, abychom se jednak dozvěděli mnoho nového a nanejvýš zajímavého o samotné podstatě jazyka a též zapracovali na kultivaci „své“ češtiny...

Komentáře (6)

Přidat komentář

---