Existenciální román? Ani náhodou!

recenze

Hanne Orstaviková je norská spisovatelka, která za svou literární tvorbu obdržela řadu ocenění a jejíž knihy byly přeloženy do osmnácti jazyků. Nevím, je možné, že je dobrou spisovatelkou, ovšem jediná kniha, kterou jsem dosud od ní četl, pro mě byla velkým zklamáním. Román Farářka je totiž pseudopsychologickým konstruktem, který svou zmateností, nedomyšleností a násilnou a naprosto chaotickou snahou o vyjádření duševních pochodů hlavní hrdinky působí v konečném vyznění nevěrohodně, ba komicky.
„Román Farářka je mistrně komponované dílo, které hledá odpovědi na existenciální otázku, jak žít — sám se sebou i s ostatními.“ Bohužel, tato z anotace citovaná věta je značně zavádějící, pokud tedy ne přímo nepravdivá. Po žádném hledání odpovědí na existenciální otázky není v knize ani stopy, veškeré duchovno je zde omezeno na do omrzení se opakující přemítání hlavní postavy nad nejrůznějšími mindráky a psychickými bolístkami, které ji trápí a s nimiž musí neustále bojovat. Všechny tyto údajné existenciální problémy se ovšem ukazují být naprostými banalitami, které prostě patří k životu a jež prožívá každý z nás beztoho, aby jim věnoval nějakou zvláštní pozornost.
Liv, vystudovaná teoložka, odjíždí do zapadlého norského městečka, aby tam působila jako pomocná farářka. Chtěla by zdejší lidi duchovně povznést, ukázat jim vyšší životní hodnoty, vytvořit s nimi společenství, kde se budou všichni cítit dobře. Zjišťuje však, že její vznešené úsilí se míjí účinkem, lidé zůstávají stále stejní a ona se trápí otázkou, co dělá špatně, že její snahy tak žalostně selhávají. A toto mudrování, občas „zpestřené“ vzpomínkami na jakousi Kristiane, je vlastně náplní celé knihy.
Liv se Kristiane kdysi svěřila se svou sociální fóbií a čekala od ní pomoc. Kristiane jí řekla však jen tolik, aby se oprostila od všech pseudobolístek a prostě byla sama sebou. Liv to pochopí tak, že ji odkopla, když však Kristiane spáchá sebevraždu, napadne ji, jestli naopak neodkopla ona ji. Pak přijde na to, že se možná odkopli navzájem... Suma sumárum, Liv má pořád nějaký důvod k přemýšlení, ke zkoumání svého nitra, k vymýšlení stále nových myšlenkových schémat, která by jí pomohla nějak se s tím svým životem poprat, zjistit, kde udělala chybu a zda ji vůbec udělala, jestli to není všecko úplně jinak a jestli... Tyto hlubokomyslné úvahy však nejsou ničím jiným než přemítáním nad „nesmrtelností chrousta“ a jak již bylo řečeno, výsledkem je všechno jiné, jen ne slibované „existenciálno“.
Je možné, že Hanne Orstaviková měla jen prostě smůlu, že jsem ze všech jejích knih narazil právě na Farářku. Třeba se jí ty ostatní povedly lépe. Uvidíme...

Komentáře (1)

22.09.2015

Marthas

Právě před nedávnem jsem se zamýšlela nad tím, proč vlastně lidé stále kritizují dokonalé postavy, když stejným dechem pranýřují i hloupé postavy a teď vidím i to, že to, o čem jsem přemýšlela, je pravda a o čem se tu tak kostrbatě rozepisuji...
Pravda vlastně je, že některá schémata postav jsou vlastně pro čtenáře odrazující, ať už se jedná o hloupé a naivní hlavní hrdinky anebo, jak naznačujete vy - zamindrákované postavy holt taky nejsou in, prostě nevytáhnou zbraně dostatečně rychle, přemýšlí příliš dlouho a radši se nechají zabít...
Je i to existencionální otázka, to nevím, ale vím, co z toho vznikne, vždy nespokojený čtenář...