Estonské dějiny u kuchyňského stolu

recenze

Čas ztracených holubic (2013) / Bolkonská (441 views)
Estonské dějiny u kuchyňského stolu
Kdo četl předchozí dva romány od Sofi Oksanen, ten si nejspíš už dlouho předem zapsal do notýsku, kdy vychází třetí. Mám pocit, že tato autorka píše dost svérázně a nekompromisně, a taky že má celkem jasno v tématu, jenž ji zajímá. Berte, nebo nechte být.
Nicméně i v případě, že jste četli Stalinovy krávy či Očistu a nebyli dostatečně okouzleni, doporučuji dát jí ještě jednu šanci, protože toto dílo mi připadá opravdu trochu jiné. A to i přesto, že Čas ztracených holubic má být podle jejího vyjádření jakousi pomyslnou třetí částí zamýšlené tetralogie. Už odklon od ženských protagonistek, na nějž upozorňuje i skvělý doslov, znamená podstatnou změnu.
Příběh je střídavě vyprávěn ze tří úhlů, přes tři postavy – Roland, jeho bratranec Edgar, Edgarova žena Juudit. Nejvýraznější, a pro téma knihy nejspíš klíčovou postavou je Edgar, který úskočně proklouzává měnícími se společenskými režimy, bez výčitek svědomí převléká kabát a s nikým ve svém životě si nevytvoří natolik silné citové pouto, aby třeba začal brát ohledy či se projevovat jakkoli empaticky. Empatie vůbec je pro něj nanejvýš užitečným nástrojem při špiclování a donášení. Malý bezohledný kazisvět.
Naproti tomu Roland žije jen jednou myšlenkou, bojuje za svobodu svého národa, je schopen obětí. Žádným velkohubě grandiózním způsobem, právě naopak – úplně prostě a samozřejmě. Taky se bojí, jako každý normální člověk, když se zapojí do partyzánského odboje, a pronásledují jej představy, že z tohoto boje nevyjde živý. Přesto se soustředí na svůj cíl a jde dál, dokud může.
Juudit potkáváme na začátku v Talinnu, v domě, kde kdysi bydlela se svým manželem Edgarem. Bolševici právě táhnou z města, a brzy přijdou Němci, kteří budou nejdřív naivně oslavováni jako osvoboditelé… Juudit je s nervy v koncích, poslouchá výbuchy zvenčí, cinkot roztřesených lžiček v příborníku, tříštění okenných tabulí, a čeká na bombu, která to pro ni všechno vyřeší.
Protože i kdyby přežila, co ji čeká? Netuší, kde se právě nachází Edgar, každopádně radši by viděla jeho úmrtní list než jeho osobně. Do manželství vstupovala plna nadějí a snů. Nejdřív se trochu divila, že je Edgar tak odtažitý a nesnaží se jí ještě před svatební nocí vlézt pod sukni, ale říkala si, že je to na druhou stranu dobře – váží si jí, chová se zdvořile. Tyto ctnosti mu nicméně vydrželi i dlouho poté, co odezněly svatební zvony. Juudit opatrně vyzvídá u svých kamarádek, jestli v intimním životě prožívají podobné problémy, jenže kdepak. Zkouší najít odpověď u svého nejlepšího rádce, v Encyklopedii hospodyňky, ale ani tyto moudré stránky jí nepomůžou.
Jenom jedna osoba v plné míře pochopí, v čem tkví Edgarův problém, a ta za to krutě zaplatí.
Byl to právě Juuditin osud, co mě na knize bavilo nejvíc. Jak konečně našla své štěstí – v náručí nepřítele. Jak zřejmé bylo, že to nemůže mít dlouhé trvání. Jak jsem jí během čtení stokrát domlouvala – nebuď hloupá, nebav se s Rolandem, to neskončí dobře. A jak nakonec skončila úplně jinak, než bych byla čekala.
Juudit mlčela. Řasy jí švihaly a vydávaly zvuk, jako když ptačí křídla udeří do hladiny jezera. V očích se mi rozbíhala vodní kola.
I tady se Sofi Oksanen zevrubně věnuje estonské historii, kniha se však čte lehce a všechna dějinná fakta jsou tak úzce propojená s osudy postav, že vás určitě nebude nudit. Dvěma slovy – pět hvězdiček. Jedním slovem – doporučuji.

Komentáře (1)

kniha Čas ztracených holubic recenze

kam-pak
12.09.2013

Mám obavu, že díky Vašim recenzím přijdu na mizinu! Další knížka, co se chystám "šupnout" do košíku...