Esence samoty

recenze

Měli jste někdy pocit, že vaše dětství stálo za prd? Nebo se občas cítíte osaměle? Jsou dny, kdy si říkáte, že váš život za moc nestojí? Pak by vám tahle kniha mohla udělat radost. Můžete si potom říct, že to s vámi třeba tak špatně nevypadá.

Na naše osamělá prvočísla – Alici a Mattiu – se smůla lepí už od útlého dětství.

Malá Alice je následkem krátkého letu na lyžích na dno rokle s nepovedeným dopadem prakticky chromá na jednu nohu a kyčel jí zdobí ošklivá jizva. Nikdy neodpustila svému otci, že ji každý den nutil do lyžařské školy a nepřímo se tak podílel na jejím zmrzačení.

Mattia a Michela byla identická dvojčata. Ovšem jen vzhledem. Zatímco Mattia má geniální mozek, mozek jeho sestry odmítá pracovat a rozvíjet se. Mladík je tak nucen se všude tahat se svou retardovanou sestrou jako s koulí na noze. Rodiče mu nedopřejí, aby Michelu někdy nechal doma a šel se bavit sám. A tak začne Mattia jednat na vlastní pěst a při cestě na oslavu spolužákových narozenin se rozhodne odstavit svou sestru dvojče v nedalekém parku. Když ji chce večer vyzvednout, Michela už na svém místě není. Nikdy už ji nikdo nespatří.

Paolo Giordano se rozhodl vyprávět příběh lidí, kteří jsou na první pohled sympatičtí zřejmě jen málokomu. Alice je kulhající anorektička a Mattia introvertní matematický génius, který trpí sebepoškozováním. Přesto je to napsáno tak, že s každou větou se noříte hlouběji a hlouběji do děje, že za chvíli už se vám nebude ani chtít knihu odložit.

A nejde jen o ty dva vyděděnce, jejichž životní cesty se naprostou náhodou protnou a které sledujeme od pohnutého dětství s osobním traumatem, přes nelehké dospívání, kdy se snaží najít své místo mezi vrstevníky, až po džungli dospělosti, kdy jsou nuceni čelit společnosti a svým démonům z dětství, jež je nechtějí opustit ani po spoustě let. Oni totiž ještě navíc přitahují další osamělá prvočísla. Mattiova homosexuálního kamaráda Denise, Alicina zaměstnavatele, který ve vyhublé dívce nalezne dceru, jež nikdy neměl. I rodiče našich hlavních hrdinů jsou svým způsobem sami, přestože žijí v domácnosti s dalšími členy rodiny.

Z Giordanovy knihy kape samota snad z každé stránky a přece se jedná o hluboký a melancholický příběh, který se vám zavrtá hluboko do srdce a nalezne si tam své trvalé místo. Je to něco jiného, něco originálního, něco, co vám ukáže, jak může být nelehké vyrovnat se se svými rozhodnutími, která učiníme během pár vteřin, ale jejich následky poneseme celý život. Přes hluboké šrámy na duši zůstávají hlavní hrdinové lidmi s city a přáními. Jen o ten svůj spokojený svět musí víc bojovat. I když je to stojí spousty sil, do cesty se jim staví nepochopení okolí i jejich vlastní zábrany, které si sami vytvořili ve své hlavě. Přestože vědí, že pravděpodobně nikdy nebudou skutečně šťastní.

Tohle není žádný slabý čajíček, ale pořádně silná káva, která se přitom úžasně lehce čte a i když je plná jizev a hlubokých ran, nezanechává na jazyku žádnou ošklivou pachuť. Nemůžu než hodnotit plným počtem.

Komentáře (0)