Dycky most!!!

recenze

Poslední dobou se opět vrací na výsluní přízně hororový žánr. Mistr King už zdaleka není sám zárukou dobrého čtenářského zážitku, proto se objevují i drobnější dílka tohoto žánru. Ovšem je také pravdou, že ne každá takováto knížka má nárok se do tohoto žánru zařadit. Ale pokud nebude přečtena, není možné to zjistit.

Takto jsem došla ke knize Mýtné, svazku se zajímavou obálkou i neotřelou anotací a rozhodla se, že přejdu i tento most na druhou stranu a vyzkouším, oč se jedná. Inu, tak tedy…

Kdesi v jednom jižanském městečku v USA žijí dvě staré sestry, Claire a Daisy. Žijí ve velké, studeném domě, který potřebuje rekonstrukci a vychovávají zde dospívajícího Camerona, chlapce, kterého jim kdysi kdosi odložil na zápraží a s ohledem na své staropanenství si jej nechaly. Více příležitostí k dítěti jim už asi osud nepřihraje. Cameron se již blíží plnoletosti, i tak však zná sotva okolí domu a centrum městečka, protože z jeho města se prostě neodchází. Kdo tu přijel, ten tu zůstane. Asi osud.

Jediné akční období přináší záplavy, které v pravidelných intervalech přicházejí a pokaždé odnesou několik lidí. Jenže, ony to zjevně nebudou záplavy a zjevně to nebude tak obyčejné, nudné a uprášené město na jedné nekonečné cestě napříč americkým jihem, jak se snaží tvářit.

Vydejme se nyní do přilehlých lesů a močálů, kam se vydávají na nesmírně romantickou cestu mladí manželé Titus a Melanie. A protože žena s tímto jménem nemůže být příjemná ani nekonfliktní, jejich cesta na líbánky probíhá konfliktně a vyčítavě. Ono vyrazit si na líbánky do močálu, když Mel miluje hotely a chlazené drinky, smysl nedává, ale když o tom Titus tak hezky vyprávěl… Cestou do kempu musí přejet několik mostů a zde je kámen úrazu. Obvykle vede ke kempu ustálený počet prostředků k překonání vody a terénních nerovností, jenže občas se jich tam objeví více, přesněji řečeno jeden navíc. A ten když se přejede, musí se zaplatit. A protože jsou na tomto světě jiné mocnosti, které neuznávají dálniční známky ani dolary, Titus po přejetí skřípající konstrukce ztratí pojem o světě i čase a probudí se bez Melanie. Z protivného manažera se rázem převtělí do role zoufalého chlapa, který by za tu svoji rozmazlenou květinku nejeden IPhone dal, byť před chvílí by ji pod onen most nejraději zahodil, a začne Melanie hledat, později i za pomocí místní policie.

Tak se rozjede pátrání, o němž se dozvídají také stárnoucí sestry, které mají na vracející se záplavy svůj názor a vědí o něco více, než by takové dvě důchodkyně vědět měly. A začíná jim býti více než jasné, že dospívajícího Camerona navždy držet doma co nejdál ode všech zapovězených dveří také nemohou.

Síly temnot se opět vrací do močálu a tentokrát by mohly nárokovat mnohem více, než by sestrám bylo milo. A moc dobře ví, že nejsou zdaleka samy, kdo má zájem na tom, aby močál své tajemství nikdy nevydal.

Mýtné není horor. Nebo není horor dle mého chápání hororu. Jsou tam děsivé chvíle, autorka se celkem dokáže dostat čtenáři pod kůži, ale žádný velký dojem ani mrazení tam po sobě nenechá. Objevují se tam duchové, ale nikdo se jich v příběhu nebojí. Jsou v městečku samozřejmí a hledí si svého. Proč by se jich měl bát čtenář? Ústřední monstrum je hnusné a jeho útoky jsou fatální, ale pánové ho po lese hledali příliš dlouho, než aby jejich bloudění působilo jinak, než když se banda českých měšťáků vzájemně poztrácí chvíli před setměním v Tatrách. Cameron není nijak silný v kramflecích ani v charakteru a spíše mu přejete, aby se co nejdříve někde upíchl (kucky kucky) a dosáhl alespoň nějaké životní zkušenosti. Samotné sestry mi k srdci přirostly asi tak nejvíce, byly nejméně dějově ploché, když se v příběhu objevily, začal trochu odsýpat a navíc jako jediné v městečku působí dojmem ostré mysli a ne totální otupělosti vůči všemu (do baru mi chodí chlastat duch, a co jako).

Jejich cesta skrz mosty ke konečnému rozřešení knihy a jejich zásah proti mocnostem zla je opravdu výborný a rozhodně se pro tuto část vyplatí dočíst knihu až do konce. Ovšem než se k závěru dostanete, asi budete taky trochu upíjet, jako většina postav v knize.

Kniha je vyprávěna z pohledu třetí osoby a snaží se navodit atmosféru ospalého městečka u prašné cesty, kde chcípl pes i všichni obyvatelé mladší třiceti let, přitom zde lze nalézt děsivá tajemství. Příběh však příliš vzrušení ani otázek nepřináší. Symbolika mostů nepřináší toliko tajemna, jak se dle anotace zdá a nejednoho bystrého čtenáře jistě napadlo, jak by hořely, a to všechny, nejenom ten jeden krizový.

Příběh je hodně odpočinkový, čtenář není nucen nijak přemýšlet, nijak předvídat, s nikým se v příběhu nesžijete a jako při zastávkách v takových divných místech, si po chvíli budete přát odtamtud utéct. Ušetříte si však i jakékoliv citové výlevy, protože přicházející úmrtí a klesající počet obyvatel Vám bude úplně ukradený.

I tak bych však knihu nezatracovala, na dovolenkový výplach mozku je to ideální, zvláště v kombinaci s vyššími teplotami u vody, kde se třeba trochu rozjede i fantazie čtenáře, co se tak může skrývat pod hladinou…

Komentáře (0)