Druhá dcera

recenze

Společenský román je žánr, do jehož čtení se nepouštím zrovna často. Nejspíš jsem ještě nedospěla do stádia, kdy bych ho dokázala náležitě ocenit. Tedy alespoň to jsem si ještě nedávno myslela. Lauren Willig mne totiž donutila přemýšlet nad tím, že buď stárnu ( což si rozhodně nehodlám připustit ), nebo že je opravdu dobrá spisovatelka! Její román se mi totiž opravdu zalíbil...

Velmi se mi líbí příběhy odehrávající se v minulých stoletích a pokud je v nich hlavním dějištěm má oblíbená Anglie, mají automaticky plusové body. Ani v tomto případě tomu není jinak. Musím ale přiznat, že mi tu trošku chyběla ta ponurá, deštivá Británie, kterou mám ze všeho nejraději. Ne každý chce ale číst o tom, jak někde neustále prší...

Hlavní hrdinka Rachel je stejně stará jako já, takže jsem si k ní celkem snadno a rychle našla cestu. Dost často mívám pocit, že období, ve kterém postavy žijí pomáhá formovat jejich charakter. Myslím to tak, že většina hrdinek románů ze současnosti bývá naivní a povrchní. Hrdinky historických románů mají, v mých očích, povětšinou nějaké charisma a mozek, který se alespoň snaží používat. A tak jsem to vnímala i zde.

Hledání otce a plánování pomsty, jakožto hlavní téma této knihy, je pomyslnou páteří příběhu, ovšem to, co se mi na něm líbilo nejvíc jsou právě ty malé odbočky v podobě pronikání do londýnské smetánky. Nový účes, krásné šaty, večírky a spousta alkoholu...

Objevuje se tu i romantická linka, ale ta je nenásilná a velmi decentní, takže rozhodně nezastíní hlavní téma knihy.

Styl autorčina psaní mi sedl, kniha se četla dobře a (na to jak jsem pomalý čtenář) i docela svižně. Rozhodně bych ji doporučila každému, kdo má rád historické romány z prostředí vyšších vrstev a má chuť do jedné takové proniknout!

Komentáře (0)