Dost bizarní

recenze

České romány pro dospívající nemám nejvíc v lásce a román Liščí oči Petry Hůlové to nezměnil. I když má i pozitiva, negativa převažují.
„Liščí oči“ jsou historická utopie s fantasy prvky o třináctiletých dvojčatech Zuzce a Edovi, kteří jednou doma v koupelně najdou lišku a s ní záhadný tunel. Tím se dostanou do roku 1968, kde na ně čekají velká dobrodružství: musí zachránit dědu, předejít jeho smrti a zabránit české delegaci v Moskvě, aby souhlasila se srpnovou okupací Československa. K tomu jim napomáhá nově získaná schopnost - ve dne jsou neviditelní, a v noci zase ne.
Kniha je dost bizarní. Příběh a motivace jeho událostí jsou naprosto přitažené za vlasy a všechny nerealistické věci se prostě vyřeší náhlým zjevením lišky nebo záhadnými vynálezy. Bylo by na dlouho, kdybych se zde rozepisovala o jednotlivých nesmyslech: jako proč Rusové vymazali myšlenky o pomoci neviditelných dvojčat místo těch, které Rusku velmi pošramotily jeho mezinárodní reputaci, nebo jak to, že některé věci, které děti nesly nebo měly na sobě, vidět nebyly, kdežto jiné ano. To by tolik nevadilo, je to kniha pro děti – a ty uvěří spoustě věcem, ale právě i kvůli tomuto je tato kniha tak nebezpečná. Je v ní totiž černobíle vychvalována třetí cesta – demokratický socialismus, zatímco kapitalismus je pouze haněn.
Je v pořádku vyjadřovat své politické názory, ale u knih pro děti fakt ne, protože děti adoptují myšlenky knih (přece se to píše v knize, tak to musí být pravda) a bez dostatečných vědomostí o minulosti (ty mít pravděpodobně nebudou) by se mohly komunistické lži rozšířit mezi dětmi, což by je mohlo nepříznivě ovlivnit. Působí to opravdu propagačně. Kniha je obsahem určena školákům, ale mluví se v ní o zázračném demokratickém socialismu, v němž zavládne společenská rovnost (uniforma jako znak toho, že všichni mají stejné finanční možnosti, státem přidělené byty, aby všichni měli kde bydlet). O Rusech se v knize mluví jako o Rusácích a mají výrazně negativní konotaci jako národ. Myslím, že děti, kterým je kniha určená, nemůžou rozumět takovým věcem, jako řízení státu, a je to pro ně především matoucí.
Také se mi nelíbilo, jak byla tematizována Zuzčina menstruace, která měla knihu znormálnět, ale udělala z tohoto tématu spíš klišé a do děje vůbec nezapadala. Kniha se snaží ukázat, jak by se věci měly, kdyby se nám podařilo vzepřít se Rusům - budoucnost Česka by najednou byla mnohem lepší. Česko by politicky bylo neutrální zemí, autonomní, netrpělo by následky klimatické krize, panovala by mnohem větší genderová vyrovnanost (například by bylo více učitelů-mužů).
Kniha se hrozně vlekla a mohla by být mnohem kratší a netrvalo by mi tak dlouho dokopat se k jejímu dočtení. Ale nápad s alternativní historií je sám o sobě dobrý a autorka výborně využívá výměny perspektiv dvou hlavních hrdinů, tj. různé pohledy na děj a události, a diverzitu jazyka. Mluva teenagerů není strojená, ale spíš nespisovná, což je příjemnější při čtení. Jsou využity i zajímavé sci-fi prvky jako automatické překladače - sluchátka nebo vymazávač vzpomínek. Mimo jiné mi kniha víceméně zábavnější formou než učebnice přinesla nové poznatky, což je asi další pozitivum, a „podívala“ jsem se díky ní do Moskvy s Kremlem i Institutu pro výzkum paranormálních jevů.
Spíše bych knihu dětem nedoporučovala, možná jen dospívajícím se zájmem o moderní dějiny nebo dospělým čtenářům.
Marika, 14 let.

Komentáře (0)