Digitální (r)evoluce

recenze

Inovátoři (2015) / Lector

Pro Isaacsona je psaní knih „vedlejšákem“. Poté, kdy působil jako novinář a poté manažer médií, ovlivňuje nyní veřejné mínění z pozice prezidenta renomovaného Think tanku Aspen Institute. Jeho životní dráha jej naučila objektivitě, nezávislosti a zaujetí pro věc. To vše je patrné v jeho knihách.
Inovátoři jsou v pořadí jeho třetí knihou přeloženou do češtiny (po životopisech A. Einsteina a S. Jobse) a jsou knihou, v níž se odhodlal odvést pozornost od jednotlivých osobností ovlivňujících dějiny ke kolektivům a týmům.
Období, které je možno označit slovy „digitální revoluce“, není lehké jednoznačně vymezit. Závisí to na to, jak to kdo vnímáme, a výraznou komplikací je skutečnost, že události posledních pětadvaceti - dvaceti let jsou natolik hektické, že málokdo si je schopen uvědomit, co se dělo předtím. Pro generaci narozenou v devadesátých letech nemá význam hovořit o revoluci. Narodila se do toho, byla odkojena rozvíjejícím se internetem a s myší se naučila pracovat dříve než s tužkou.
Pro dříve narozené občany tzv. východního bloku jsou naopak 90. léta digitální revolucí, neboť tzv. vědecko - technická revoluce v marxistickém pojetí považovala za vrchol technologie sálové počítače EC1050 a několik velice nepovedených pokusů o zkonstruování mikropočítače (např. IQ-151), zatímco Steve Jobs ve stejné době stačil rozjet už druhou firmu na výrobu osobních počítačů. Nějak se nám ten ideologický náskok nedařilo přetavit do náskoku technologického.
Vynález počítače (dovolím si použít tohoto označení přesto, že nejde o jeden konkrétní časově omezený počin, ale o dlouhé období plné dílčích krůčků) a navazujících HW i SW technologií lze považovat za vrchol lidské invence a imaginace. Je to kvalitativní skok, který nejenže člověku přinesl zjednodušení a vyšší efektivitu manuální práce, ale obrovským způsobem rozšířil jeho intelektuální schopnosti, čímž vznikl razantní impuls k další evoluci mozku, která však neprobíhá už jen na biologické bázi.
Isaacson je procesem, na jehož prozatímním konci stojí všechny ty PC, NB, PDA, mobily, GPS a kdovíco ještě, fascinován a s obrovským zaujetím popisuje genezi „života“ na křemíkové bázi. V autorově pojetí však ani tak nejde o vlastní počítače a jejich softwarovou výbavu, ale především o okolnosti jejich vývoje.
Isaacson se snaží přijít na kloub tomu, kde se braly ty vynikající nápady, jaké podmínky umožnily jejich zhmotnění, které nezřídka vyžadovalo spoustu práce, peněz, manuálních a intelektuálních dovedností, kompromisů…
Pro něj je podstatné, za jakých okolností se rodily nápady, které daly vzniknout tak báječným zařízením. Rozebírá osudy konkrétních osobností, které v tom dlouhém a dosud otevřeném a těžko předvídatelném procesu zanechaly své stopy, probírá se jejich dětstvím, osobnostními charakteristikami, aby rozkryl, co je tím kamenem mudrců.
Isaacson napsal příběh a postupoval v něm logicky od událostí nejstarších k těm nenovějším. Jeho pomyslné „fiat lux“ je spojeno se jménem Ady Lovelaceové, anglické matematičky viktoriánské éry a první teoretičky matematických strojů. Byla to ona, kdo vyvinul první programový algoritmus a dal vzniknout prvnímu vývojovému schématu.
Další osudy jsou pak osudy matematiků, elektrotechniků, inženýrů žijících ve 20. století. Kniha se jmény jen hemží. Jmény známými jako jsou Turing, Moor, jmény notoricky známými, jako jsou Jobs, Gates, Zuckerberg i těmi zcela neznámými. Někteří z jejich nositelů udělali takříkajíc díru do světa a zná je každé malé dítě, někteří z nich naopak učinili jen drobný krok, aby pak takřka upadli v zapomnění. Ale nebýt jejich drobného kroku, dnes bychom si ani neškrtli. Příkladem „drobné“ inovace je Bardeenův a Brattainův vynález tranzistoru z roku 1947.
Kniha obsahuje příběhy lidí, kteří na své vizi pracovali dlouhá léta a zhmotňovali ji krok za krokem, i těch, kteří byli ve správném čase na správném místě, a blesk poznání je zasáhl a dal vzniknout inovaci ze dne na den.
Můžeme číst příběhy nenápadných solitérů, kteří svoji cestou kráčeli v potemnělých sklepech, i příběhy extrovertních vizionářů kráčejících před houfem svých následníků a vzýváni davem jako modly.
Isaacson se v tom všem snaží najít zákonitosti, které vedly k úspěchu a mohou být receptem úspěchu pro ty, kteří by se všechny ty inovátory pokusili následovat.
A co je těmi zákonitostmi?
To, co Isaacson vyzdvihuje nejvíce, je až renesanční osobnostní profil, který je typickým pro ty nevýraznější inovátory. Lidi, kteří na svět přivedli mimořádné inovace a nápady, spojuje symbióza exaktního myšlení na straně jedné a uměleckých sklonů či humanitní zaměření na straně druhé. Tato symbióza je vynikajícím podhoubím nejen pro vnik technických nápadů, ale především nezměrných vizí pro jejich uplatnění a zavedení do života. Jen tehdy jsou bořeny marketingové postupy a na svět jsou uváděny produkty, které v danou chvíli nikdo nepotřebuje (protože si jejich existenci neumí představit), které přesto v krátké době po uvedení na trh patří mezi nejprodávanější.
Další premisou je kooperace tvůrčích mozků. Nové nápady jsou vždy dílem konkrétních lidí, ale jen spolupráce založená na sdílení nápadů a jejich smysluplné kritice dokáže nové nápady převést na životaschopné inovace v krátkém čase. John Atanasoff byla soudem uznán za vynálezce digitálního počítače. Stalo se tak však až téměř po čtyřiceti letech, a to proto, že Atanasoff svůj první počítač vyvíjel sám, neměl zdroje a dovednosti na to, aby z něho udělal opravdu funkční počítač a tak jeho dílo zůstalo zapomenuto kdesi v univerzitním sklepě.
Další podmínkou fyzická kooperace lidí v týmu. Žádné, byť sebelepší komunikační nástroje, nemohou nahradit spolupráci a přímé fyzické sdílení myšlenek, jež dopřáváno lidem sedícím ve stejné kanceláři nebo trávicím spolu čas na kávu.
Životaschopné inovativní myšlenky se nejsnáze rodí v těch týmech, v nichž se doplňují různorodé osobnosti. Vedle vynálezců a vizionářů je třeba pro prosazení jejich myšlenek disponovat vynikajícími manažery a koordinátory.
Další podmínkou, která má však makroekonomický charakter, je podpůrná role státu. Na příkladu USA, které vytvářely podpůrné programy umožňující mohutný technologický rozvoj, je patrné, jak efektivní jsou tyto nemandatorní výdaje, které se v relativně krátké době mohou transformovat v ekonomický a průmyslový růst země.
Isaacson psal o technologických inovátorech. Vyzdvihuje jedince, týmy a firmy, kteří pozměnili svět.
On sám by však měl být považován za inovátora. V době, která adoruje bezvýznamné takzvané celebrity a dělá hrdiny z efemérních hvězdiček zkorumpovaných sportů, ukazuje, že pokrok lidstva není založen na počtu vstřelených branek a hodnota člověka není závislá na dovednosti jeho nohou, ale dovednosti jeho mozku, byť finanční měřítka ukazuji opak. Bohužel.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---