Deník zhrzeného fotra

recenze

Potřebovala jsem pauzu. Pauzu mezi dějinami 20. století, pauzu od vyprávění o životě Stalinovy dcery a pauzu i od života, knihu, která bude jednodušší a nebude mi ukrajovat z duševní rovnováhy. Tak jsem sáhla po dílu Nicholase Sparkse.

Nevím, jak jsem očekávala, že mi k duševní rovnováze přispěje vyprávění chlapa, který by se pro radost své ženy nechal umlít do hamburgeru a ještě by jí to bylo málo.

Ale ono to nakonec odsýpalo.

Příběh začíná i celou knihu pokračuje vyprávěním Russe, který je uvnitř hodný chlap, udělá jako každý v životě několik chyb a nakonec se ožení s krásnou Vivian. Ta si splní svou životní tužbu zplozením krásné malé London právě s Russem, ovšem po několika letech to začne mezi nimi skřípat. A to i díky Russovu rozhodnutí začít podnikat v reklamě na vlastní pěst a odejít z pozice zaměstnance v zaběhnuté reklamní agentuře, kterou ale vede nedobrý šéf. Vivian se už nedokáže dívat na to, jak jim Russ nedokáže zabezpečit životní úroveň, na jakou byla zvyklá a odmítá z ní ustoupit byť o milimetr a rozhodne se vrátit se do práce. Což jako správná emancipovaná žena nechává Russovi sežrat až ke kořenům.

Tak se Russ musí stát otcem na plný úvazek a postarat se o dceru předškolního věku a bojovat o svůj podnikatelský sen i o zbytky svého manželství, které však zahnívá již delší dobu. Russovi tedy nezbývá, než se pomalu ale jistě smiřovat s tím, že v jeho životě se něco ztrácí a najít jiný směr.

To však ještě netuší, o co vše jej osud nakonec připraví...

Náhled do života a pocitů Američanů střední vrstvy i záblesky života té ještě vyšší může na našince působit jako repríza amerického dramatu z konce 80. let, ale Russovo vyprávění o svých úspěších i prohrách plyne nenásilně a pomalu od jedné hořkosti ke druhé. Příběh se bude lépe chápat už o něco více v životě "obouchaným" čtenářům, nejlépe těm, kteří už právě za sebou nějaký ten rozchod nebo rozvod mají a v zobrazených pocitech a dialozích se i najdou. Mně se to povedlo z druhé strany, kdy jsem nahlédla pod pokličku mužské ješitnosti, ale knihu nelze brát jako psychologickou pomoc v těchto situacích, ale spíše jako možnost k zamyšlení nad dialogy postav a možností, jak bychom jejich myšlenky byli schopni aplikovat my.

A proč se protějšek může chovat poněkud divně, když si ten druhý z torza bývalého vztahu někoho najde....

"To mě mrzí."
"Mě ne. Už to není moje věc. Chodí s někým v Sydney. Říkal, že uvažuje o manželství."
"Už?"
"Jeho život," pokrčila rameny. "Kdyby se mě zeptal, poradila bych mu, ať tomu dá víc času. Jenže se mě nezeptal. Kromě toto jsme rozvedeni. Může si dělat, co chce."
(...)
"Jak to dokážeš? Nepřipustit, aby tě to trápilo."
(...)
"Pro tebe je to pořád hodně čerstvý. Ale i když na to nevypadám, stejně mě bolelo, když mi to oznámil. Nikdo není rád, když si za něj ten druhej tak snadno najde náhradu. Dlouho jsem před lidma tvrdila, že chci, aby byl David šťastnej, když ode mě odešel, ale přitom jsem si přála, aby seděl doma jako poustevník, styděl se za sebe a smutnil."

Kniha nepatří do "vysoké" literatury a ani si na to nehraje. Je to jeden příběh, část jednoho života, do kterého čtenář vpluje, chvíli se dívá a nakonec jde dál. Ale i když se tam neodehrál válečný zločin, nikdo bestiálně neumřel ani nebyly ničí vnitřnosti navěšeny na okna, nebylo to zlé. Chvíle strávené s Russovou rodinou byly příjemné a jeho nostalgické návraty do milosti, které vysvětlovaly jeho současné jednání, děj nerušily, ale postupně mu dodávaly další rovinu.
Život ve dvou je prostý příběh jednoho rozvádějícího se chlapíka, kterého žena kopla do zadku a nechala ho i s dítětem předškolního věku vyráchat se ve všem možném i nemožném a i když čtenář ze všech fandí nejvíce malé London, Vivian mu pije krev a Russovi má chuť dá facku, ať se vzpamatuje, největším přáním je, aby vše dopadlo dobře.

Jestli to tak bude si případný zájemce o přečtení musí zjistit sám, přečtením knihy jsem se však nepřipravila o žádný čas a ani toho nelituji a s čistou hlavou se mohu vrhnout na další mé standardní čtivo.

Jediné co mohu vytknout, je skutečná jednostrannost vyprávění, zřejmě by bylo zajímavé zjistit, co na to marnivá Vivian, dostala však úlohu vrchního padoucha a neprůhledné svině a autor se toho drží s menšími ústupky až do konce.

I když tak to bývá i při rozchodech, univerzální zloun bývá vždy ten druhý, bez ohledu na míru zavinění obou.

Komentáře (0)