Deeho deníky konečně česky!

recenze

Anglický učenec doktor John Dee (1527–1627) patří k významným představitelům renesanční vědy a magie. U nás je jeho jméno dobře známé, protože nějaký čas pobýval v Čechách (na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka). Vedle přírodních věd a matematiky se věnoval též alchymii a za pomoci média Edwarda Kelleyho získal klíče k tzv. henochiánskému jazyku, tajemné řeči „andělů“. Jeho stěžejním dílem z oboru hermetismu je spis Monas hieroglyfica (1564). Díky tomu, že si po řadu let vedl deníky, je k dispozici poměrně značné množství informací o jeho životě i magické praxi. Obsáhlý průřez dochovanými Deeho deníky sestavil Edward Fenton. V roce 2013 vyšlo toto dílo i v českém překladu v nakladatelství Academia. Kniha má úctyhodných 590 stran a nese prostý titul Deníky Johna Deeho.
Editor, který při své práci přihlížel k rukopisným originálům uloženým v British Library v Londýně a Bodleian Library v Oxfordu, v úvodu poznamenává, že jenom texty samotných spiritistických seancí by v úhrnu vydaly na pět svazků, takže v tomto výboru musely být zkráceny. Podle Fentonova názoru se však nezdá pravděpodobné, že by jejich úplné kritické vydání mělo ještě šanci spatřit světlo světa. A pokud taková šance neexistuje ani v Anglii, tím méně pak existuje u nás a tím více je třeba ocenit aspoň sestavení a vydání reprezentativního výboru z těchto materiálů, který zpřístupňuje sice zdaleka ne všechny, ale přece jen mnohé z údajů a informací z období od roku 1577 do roku 1607.
Dee byl typickým nadšencem poznání, jak dokládá jeho deníkový zápis z 3. září 1584. „Načež jsem se jal vykládat, že jsem celý svůj život zasvětil studiu, již nepřetržitě po dobu čtyřiceti let jsem se rozmanitými způsoby a v různých zemích s velikým strádáním, starostmi a výdaji snažil postupně dobrat toho nejlepšího poznání, jakého je jen člověk schopen na tomto světě dosáhnout. A shledal jsem (nakonec), že nikdo z žijících lidí ni žádná kniha, s nimiž jsem se při té příležitosti setkal, nejsou s to naučit mě těm pravdám, po nichž jsem toužil a prahnul. A proto jsem dospěl k rozhodnutí, že se přimluvím a budu modlit k Tomu, jenž je dárcem moudrosti a všech dobrých věcí, aby mi seslal takovou moudrost, která mi umožní poznat povahu jeho stvoření, a rovněž abych ji mohl využít k jeho cti a slávě; a k tomuto účelu jsem vykonal různé pokusy. A konečně se Bohu zlíbilo seslat mi svoje světlo, díky čemuž jsem nabyl přesvědčení, že milostivě vyslyšel mé dlouhé, vroucí, vytrvalé a nepřetržité modlitby ohledně výše vyložené záležitosti; a že po tyto dva roky a půl mne navštěvují jeho svatí andělé, aby mne informovali a dokončili tuto práci, kterou se zabývám, aby ji bylo možno spatřit. Žádné lidské srdce by si nemohlo přát více.“ (strany 227–228)
Největší pozornost jsem samozřejmě věnoval okultním pasážím. Je to strhující a velmi poučná četba. Z Deeho záznamů je patrné, že Kelley byl psychicky velmi labilní. Neustále měnil nálady, názory i rozhodnutí. Spolupráce s ním musela být utrpením. Ani duchové nebyli tak docela bezproblémoví. Zjevně sledovali své vlastní záměry a vodili Deeho (ale třeba i polského krále Štěpána) na vařené křesťanské nudli. Vyvolat u člověka zkroušenost poukazem na jeho „hříšnost“ bylo v křesťanském myšlenkovém prostředí snadné. To křesťanství muselo být fakt hrozné náboženství! Dnes už by snad žádný magik na takový špek neskočil. Myslím, že ani na Crowleyho, který s henochiánským systémem o mnoho let později také pracoval, duchové tenhle trik už nezkoušeli. Aspoň si nevybavuji, že bych v Crowleyho knize The Vision and the Voice něco v tom smyslu četl.
Ze zápisků – někdy stručných, jindy zas podrobných – plasticky vyvstávají též Deeho dramatické osudy. Tento Angličan byl jedním z největších hermetiků své doby, ale život měl pod psa: neustále ve finančních problémech, věčně pomlouvaný a pronásledovaný zlými lidmi, nezřídka v napjatých vztazích s vrchností – někdy na výsluní přízně, častěji však v nemilosti. Věru není jednoduché duchovně žít a pracovat ve světě, jímž hýbe zparchantělá ideologie a prašivá politika a kde o osudech lidí rozhodují megalomani, intrikáni a magoři. Něco mi to, sakra, připomíná. Až na to, že já neplodím jedno dítko za druhým a nemusím řešit, kde sehnat peníze na zaplacení kojné. Každopádně už dlouho jsem nečetl nějakou knihu s takovým zájmem a pohnutím.
Fentonův výbor z Deeho deníků si zaslouží pozornost jak historiků, tak magiků, ba zvláště magiků, protože přináší autentické svědectví o vzniku systému henochiánské magie, který se přinejmenším v západní Evropě a v severní Americe těší velké popularitě, i když u nás se zatím příliš nerozšířil. Tento magický systém nebyl vytvořen spekulativně, nýbrž byl seslán „shůry“ skrze lidské prostředníky, jimiž byli právě Kelley a Dee. Umožnila to šťastná kombinace Kelleyho jasnozřivých schopností a Deeho inteligence a vzdělání, jaká se v dějinách hermetismu naskýtá jen vzácně. Výsledky tohoto magického počinu byly doceněny až po několika stoletích a dodnes v této věci ani zdaleka nebylo vyřčeno poslední slovo.
Zdá se, že v době současné ekonomické krize, kdy v České republice klesla nejen prodejnost knih, nýbrž se snížil i počet publikovaných titulů, nakladatelé více než dříve přemýšlejí o tom, co vydat, aby se čtenářům zavděčili. Řekl bych, že volba nakladatelství Academia byla v tomto případě šťastná. Vždyť o Johnu Dee jsme si u nás mohli přečíst už leccos, avšak od něj doposud téměř nic. Duchovně lačnící se tedy konečně mohou napít přímo z pramene.

Komentáře (0)