Duchovidec

recenze

Českou verzi jsem nečetl, recenzuji německý originál: Der Geisterseher, Friedrich Schiller – Hanns Heinz Ewers, bei Georg Müller in München, 1922

Friedrich Schiller (1759–1805) je klasikem německé literatury. Vedle řady jiných děl napsal i nedokončený román Der Geisterseher (Duchovidec), který v letech 1787 až 1789 vycházel na pokračování v časopisu Thalia. Toto dílo později dokončil ve své době velmi populární autor fantastických příběhů Hanns Heinz Ewers (1871–1943) a celý komplet vyšel v roce 1922. Tehdejší kritika přijala Ewersův tvůrčí počin s jistými rozpaky. Jak se tento román téměř o století později jeví českému čtenáři? Přečetl jsem jej a referuji.
Román nese podtitul Aus den Papieren des Grafen O. Tento hrabě je totiž vypravěčem příběhu, ať už přímo nebo zprostředkovaně formou jemu adresovaných dopisů od jiné osoby. Děj začíná v Benátkách v roce 1779, kde právě pobývá princ Alexander. Náhodou tam zavítá i hrabě, a protože oba muže pojí přátelské vztahy (znají se z dřívějška ze služby v armádě), rozhodne se hrabě, že se v Benátkách nějaký čas zdrží a bude princi dělat společnost. Princ právě prožívá celou sérii velmi zvláštních příhod, v nichž klíčovou roli hraje jakýsi tajemný Armén. Popisované děje vzbuzují dojem, jako by si s ním zahrávaly nadpřirozené síly.
Z autorova textu se dozvídáme i leccos o dobových mravech. Když někam zavítal nějaký šlechtic, obklopili jej lidé, kteří byli místními celebritami nebo se za celebrity aspoň dokázali úspěšně vydávat a dělali mu společnost. Šlechtic je na oplátku hostil, protože na to měl. Snadno se mu tedy mohlo stát, že večeřel ve společnosti více než tuctu osob. K tomu je třeba připočíst ještě ženy, které třeba ani celebritami nebyly, ale chybět tam nemohly. Autor zde používá slova Frauenzimmer, které původně znamenalo ženský pokoj, posléze jeho obyvatelky (např. dvorní dámy nebo služky) a nakonec prostě jenom „ženské“.1 Dnešní děvčata už prince neobletují, protože princové téměř vymřeli, ale když vyrazí do společnosti nějaký populární zpěvák, tak se kolem něj i dnes taková Frauenzimmer jistě spontánně vytvoří. Sklon žen shlukovat se kolem významných mužů je chvályhodnou a prospěšnou ženskou vlastností, protože muži se pak mají na co koukat, což je duchovně povznáší. Ale o čem jsem to vlastně chtěl mluvit? Aha, o té knize.

1 Slovo Zimmer pochází ze starohornoněmeckého výrazu zimpar, který znamenal dřevo, zvláště pak nařezané pro stavební účely, takže termín Frauenzimmer by se s trochou volnosti dal přeložit i jako „ženské řezivo“.

Právě na jedné takové večeři se do princovy přízně vetře sicilský nekromant, který se na princovu žádost uvolí provést nekromantickou evokaci. Fantóm, jehož vyvolání princ požaduje, se sice ukáže a promluví, ale v průběhu operace, při níž se zjeví ještě další duch, podle všeho pravý, je nekromant odhalen jako podvodník a následně zatčen. K usvědčení podvodníka přispěl onen tajuplný Armén, který se však v nastalém zmatku nepozorovaně vytratí. Princ navštíví kejklíře ve vězeňské cele a ten mu objasní, jak inscenoval onu sérii zvláštních náhod, a popíše mu i postup (vzhledem k technickým možnostem 18. století dost těžkopádný), jímž docílil iluze zjevení ducha. Když je dotázán na Arména, vypráví o tom, že mu tento muž v minulosti již jednou pokazil podobnou mystifikaci a také přitom vyvolal pravého ducha. Tento neznámý zasvěcenec se tedy podvakrát objevil v pravý čas, aby zmařil kejkle falešného nekromanta, a ještě k tomu jej pokaždé vyděsil skutečnou materializací fantómu. Inu, když si adept zasedne na nějakého neschopného lumpa, má takový jedinec docela problém. A že to adepti občas dělají! Následuje rozhovor prince s hrabětem. Debatují o těch aspektech událostí, které ani nekromantovo přiznání nedokázalo vysvětlit, a spekulují o tom, že by sicilský nekromant mohl být Arménovým kumpánem.
Setkání s duchovnem mělo na prince neblahý vliv. Stal se pochybovačem a vstoupil do tajné volnomyšlenkářské společnosti, kde se kromě neznabožství a filosofie hmotařství seznamuje s tehdy módními myšlenkami rovnostářství a lidovlády, což všechno, až to jednou bude aplikováno v praxi, má připravit Evropě zářnou budoucnost. Spolu s tím se zhoršily i jeho mravy, našel si nové přátele a začal se věnovat hýření. Hrabě odjíždí z Benátek, ale ještě předtím požádá barona von Freihardt, aby mu o dalších princových osudech pravidelně podával písemné zprávy. Další část románu vyplňují baronovy dopisy.
Dočítáme se o tom, jak princ šťastnou souhrou okolností zachrání život markýzi von Civitella, který je synovcem kardinála. Markýz je lehkomyslný sukničkář a s princem se velmi spřátelí. Oba najdou zálibu v karbanu. Baron nabádá prince (je to tam jeden feudál vedle druhého, já za to nemohu) ke spořádanějšímu životu, ale není mu popřáno sluchu. Na scéně se objeví nějaká záhadná Řekyně, do níž se princ zamiloval, ale marně po ní pátrá. Do toho Civitella vypráví nějakou romantickou historku. Princ najde svoji vytouženou Řekyni, která však není Řekyně, nýbrž Němka. Jako naschvál se v té době dostane do finančních problémů a propadá malomyslnosti. Následuje ještě několik peripetií a Schillerův text zde pravděpodobně končí. Uf!
Navazuje novinová zpráva z roku 1914, z níž se dozvídáme, že anglický sběratel Henry Yates Thompson nalezl v Benátkách cenné staré rukopisy, mezi nimiž se nacházejí i zápisky hraběte Osten-Sackena, které pojednávají o činnosti Josefa Balsama z Palerma známého pod jménem hrabě Cagliostro. Právě ten má být oním sicilským nekromantem, o němž se ve svém románu zmiňuje Schiller. Tématem se ve své diplomové práci zabýval Wilhelm Straubing a identifikoval hraběte O. jako hraběte Karla Friedricha von Osten-Sacken z Kuronska. Straubing požádá majitele originálů písemností o jejich zapůjčení a ten se rozhodne mu je věnovat. Zásilka se však na poště nějak zasekne a mezitím jak odesilatel, tak adresát zemřou. Balíček nakonec dorazí ke studentu Ewaldu Reckemu, který má za úkol dopsat Straubingovu nedokončenou diplomovou práci. Zatímco pilný a nadaný Straubing si v germanistice lebedil jak ropucha v bylinkové zahradě, je Recke lempl... a tak dále. Já bych tu charakteristiku děje trochu zestručnil, co říkáš, čtenáři? Třeba to někde dál přece jenom bude aspoň trochu okultní.
Z dalších zápisků hraběte vyplývá, že se princ stal obětí rafinovaného spiknutí, jehož cílem je obrátit tohoto německého protestanta na katolickou víru. V pozadí stojí jezuité (nebo že by ilumináti či židozednáři?) a technickou podporu celé akce zajišťuje onen výše již zmíněný Armén. Dokonce i tu ženskou mu podstrčil! Ta sice záhy onemocní a zemře, ale ještě na smrtelné posteli lobuje ve prospěch katolické víry. Civitella zjistí, že princova milenka (Veronika), která je do celého komplotu zapojená, však ve skutečnosti nezemřela, nýbrž odjela. Zemřel a pohřben byl někdo jiný. Civitella to princi oznámí s tím, že Veronika je podvodnice, a princ ho v afektu probodne dýkou. Kardinál přísahá, že se pomstí. Princ se z bezpečnostních důvodů ubytuje v klášteře. Také nechá exhumovat mrtvolu ženy, aby zjistil její totožnost. Ukáže se, že to není Veronika. Civitella mluvil pravdu. Jeho zranění naštěstí nebylo smrtelné a princ mu pošle omluvný dopis. Dostane velmi přátelskou odpověď, ale v klášteře ještě nějaký čas zůstane, protože se rozhodl přestoupit na katolickou víru. V den, kdy se poprvé zúčastní mše, zaplatí někdo všechny jeho dluhy. V lednu 1781 přijíždí do Benátek hrabě a nachází prince už v jeho bytě. V Německu někdo z vládnoucího rodu zemřel a princ je zase o krůček blíže trůnu. Následuje vyprávění o situaci u německého dvora a o princových vyhlídkách.
Hrabě doprovázený kammerjunkerem (pobočníkem) von Zedwitz se vrací do Německa. Cestou se seznámí s nějakým francouzským abbé (mladším knězem bez dalších funkcí). Hrabě zjistí, že někdo četl nějaké jeho zápisky a zpřeházel při tom listy. Mluví o tom ze Zedwitzem a podezření padne na abbého, jenomže ten neumí německy nebo to aspoň úspěšné tají. Přijedou do Mnichova a ubytují se v hostinci. Hrabě obdrží zprávy z Benátek od prince a barona, kteří rovněž plánují brzký návrat do vlasti. Zedwitz zaregistruje, jak abbé převlečený za saského dragouna náhle odjíždí, přičemž si německy objednal povoz. Přijíždí princ s baronem a služebnictvem a všichni se ubytují na zámku, jak dřív bývalo u šlechty zvykem.
Princ je předvolán na koberec ke dvoru kvůli své konverzi ke katolictví. Vévoda hrozí, že mu zarazí přísun financí, nebude-li sekat latinu, ale on si z toho nic nedělá. Prince oficiálně navštíví vyslanec vídeňského císařského dvora, což vévodu pěkně namíchne, nicméně přece jenom zkrotne. Další významné návštěvy na sebe nenechají čekat: španělský velvyslanec, papežský nuncius... Prostý lid ale na prince jdoucího na mši zírá s otevřenou hubou. Princ se netají tím, že jeho přestup ke katolictví nebyl motivován náboženskými, nýbrž politickými důvody. Saský kurfiřt se přiklání – chci říci, že následují politické výklady.
Z prince vypadne, že čeká důležitý dopis od Arména, s nímž se v minulosti nějak stačil seznámit, ale dosud se tím nepochlubil. Někdo ovšem musel v Benátkách zamáznout jeho dluhy, že? Princ se trochu rozhovoří a my získáme dojem, že Armén je viditelným zástupcem sil, jež vskrytu hýbou evropskou politikou na způsob dnešního Bilderbergu. Namísto kýženého dopisu přijde dopis od markýze Civitelly z Mnichova; píše, že tam Arména zahlédnul. Princ neváhá a vyšle do Mnichova hraběte a Zedwitze, aby Arména našli. Hrabě se ptá na Arménovo jméno. Princ odpovídá, že Armén vystupuje pod různými jmény a v mnoha převlecích. Jeho současnou totožnost nezná.
Hrabě a Zedwitz spolu s jedním sluhou odjíždějí do Mnichova. Ubytují se ve stejném hostinci jako Civitella, který přijel z Benátek se třemi sloužícími. Všichni pátrají po Arménovi, ale bezvýsledně. Přijdou na nápad, že francouzský abbé/saský dragoun by mohl být Arménovým kumpánem, a začnou hledat jeho. Zdá se, že by se mohlo jednat o učence, který je znám pod jménem dr. Teufelsdrökh. Hrabě se svým pobočníkem jej navštíví a shledají, že doktor s oním abbé asi totožný nebude. Přesto se ho zeptají na Arména. Doktor odvětí, že Arména zná, ale ten že má momentálně na práci jiné věci než se starat o prince. Čtenáři je v tuto chvíli už jasné, že doktor je oním Arménem.
Řeč se stočí na zaklínání duchů a doktor prohlásí, že to také umí. Návštěvníci tomu nevěří a on se nabídne, že jim to předvede: vyvolá duchy obou Zedwitzových zemřelých rodičů. Poté začne Zedwitze hypnotizovat, uspí ho a pošeptá mu něco do ucha. Zedwitz jeví známky rozrušení a chová se, jako by viděl přízraky svých mrtvých rodičů. Doktor mu pak ještě udělí posthypnotickou sugesci: Zedwitz má na svoji vizi dočasně zapomenout a má si ji vybavit až v osm hodin večer. Následně doktor vypoklonkuje hosty ze svého bytu. Po odchodu se hrabě Zedwitze vyptává na jeho zážitky v hypnotickém stavu, ale ten se na nic nepamatuje. Hrabě o tom vypráví Civitellovi a společně plánují další postup, jak najít Arména. Ve stanovenou hodinu se Zedwitz rozpomene na svoji vizi. V následujících dnech si počíná divně a nakonec se ztratí. Asi těch sugescí dostal víc. Ostatní odjíždějí k princi na zámek. Když tam přijedou, najdou na zámku Zedwitze, který dokonce avizoval jejich příjezd. Také předal princi balíček: uvnitř byl voňavý kapesníček s vyšitým jménem Veronika. Princ je šťasten.2 Jak vidět, Armén se činí.

2 Sakra, princi, a co ty triky, co na tebe ta slípka zkoušela? To ti nevadí? Na mě onehdy zkoušela jiná Veronika zase jiné triky, a rychle jsem ji srovnal!

Civitella kontaktuje benátského vyslance v Mnichově ve snaze zjistit něco bližšího o osobě údajného doktora. Dostane od něj dopis, kde se líčí jedna historka, která je neméně spletitá než historky tvořící hlavní dějovou linii příběhu, takže ji snad můžeme přeskočit. Ostatně už volba pseudonymu (Teufelsdrökh) dává tušit, že ten chlápek bude nějaké čertovo kvítko, ne-li něco horšího. Zedwitz, stále pod vlivem sugesce, doručí princi Veroničinu podobiznu a princ na ni pod vlivem zamilovanosti celé hodiny zírá.
Milý čtenáři, ujišťuji tě, že v tomto duchu se děj románu odvíjí až do konce. Jistě oceníš, když tě dalších podrobností ušetřím. Takže už jenom jak to dopadlo: Princ se nakonec zastřelil. Jinak se to tam ještě dost točí kolem Zedwitzových sugescí, což je jediný jakžtakž okultní motiv, který ve zbývající zhruba třetině knihy najdeme.
Autentický Schillerův text navzdory jisté příchuti tajemna není okultním příběhem. Na příkladu princova osudu ukazuje konflikt mezi vášní a morálkou, mezi osobními sklony jedince a jeho povinnostmi. Zároveň prezentuje ideály osvícenství a obsahuje prvky náboženské a společenské kritiky. Komplikovaná a pro čtenáře nepřehledná zápletka se v minulosti pokládala za projev literární dovednosti. Ewers při dopisování textu napodobil Schillerův dobový styl a zapracoval do děje některé prvky, které se mu jevily jako okultní, ale my je už takto nevnímáme. Somnambulismus, mesmerismus a spiritismus po celá desetiletí zacláněly lidem ve výhledu na magii, než buď vymizely anebo pod jinými názvy našly své místo v obrazu světa současného člověka. To je důvodem, proč se velká část staré okultní beletrie dnes už nedá číst.
Psaní beletrie je vůbec nevděčnou záležitostí. Naprostou většinu v minulosti vytvořených beletristických textů dnes již nikdo nečte, byť v době svého vzniku se lidem takové knihy mohly líbit. Rozhodně to neznamená, že by jejich autoři byli nějak zvlášť velcí břídilové. Prostě se mění poměry a s nimi kulisy, mění se lidská mentalita, a jen velmi málo příběhů vytrysklo z pramene vyvěrajícího z takových hlubin lidské duše, aby se tyto příběhy staly nadčasovými. Většina autorů totiž k tomuto univerzálnímu zdroji, který představuje kolektivní nevědomí ve smyslu analytické psychologie, nemá přístup. C’est la vie.
Navzdory uměleckému nezdaru obsahuje však tento román jedno poselství, které je aktuální i nyní a pro nás. Zájmovým mafiím, jež se snaží tahat za drátky evropské politiky, jejich plány pokaždé nevyjdou bez ohledu na jejich snahu korumpovat, zastrašovat a šálit lidi. Kdo takovým Teufelsdrökhům s vidinou mrzkého prospěchu sedne na vějičku, může skončit tragicky, a oni sami se mohou ocitnout na smetišti dějin. Bohužel mají sklon vstávat ze svého smrdutého popela jako nějaký odporný fénix a znovu se objevovat na scéně v nových maskách, ale o tom se v knize už nic nepraví.

Komentáře (0)