Další óda na jednu postavu

recenze

Tohle mě bavilo, stoprocentní čtivost, a říkala jsem si, že v tomhle žánru je to konečně něco nového. Ale ve druhé polovině jsem popravdě už ani moc nevěděla, o jaký žánr se vlastně jedná. To, co ze začátku vypadá jako poměrně přímočarý milostný příběh, v jedné chvíli (blíže ke konci) takříkajíc zthrillerovatí.

Potěšilo mě prostředí – konečně něco, co se neodehrává ve Státech ani v Británii. I obrovský, krásný, temný a trochu strašidelný dům vypadá jinak, když je zasazený do slunné, optimistické Austrálie. Jako malé černé srdce uprostřed zlatého ostrova.

A právě v něm bydlí Anna. Bývala to moc fajn holka, ale pak její rodinu potkalo pár neštěstí a od té doby se jako poslední přeživší skrývá v domě. Ven nechodí, trpí totiž strachem z otevřených prostor. Krom toho ji pochopitelně sužují deprese. Když je jí obzvlášť úzko, chodí se schovat do podkroví. Nikdo moc nechápe, co tam dělá. Je to takové její tajné místečko.

Možná by tam tak i zestárla a umřela, bílá stařena v houpacím křesle, obklopená vzpomínkami, objeví se však Tim. Protože on potřebuje někde bydlet a ona potřebuje někoho, kdo by pro ni občas zašel nakoupit.

Anna ho pozorovala z okna. Jakmile zavřela vchodové dveře, vklouzla do obýváku, odhrnula závěsy a vykoukla ven.
Kráčel rychle, trochu jako by při každém kroku poskočil – spokojená, optimistická chůze, chůze někoho, kdo má kam jít a s ničím si nedělá starosti.

Tim je ohromně normální. Jako nový spolubydlící je kamarádský, Annu by klidně pozval ven na pivo, nebo by si s ní alespoň pokecal v kuchyni po návratu z práce. Ale s ní toho člověk moc nevymyslí. Holka má holt prostě fakt problém. I když se jakž takž pomalounku sblíží, v domě se začnou dít hodně divné věci a všechno nasvědčuje tomu, že to má na svědomí Anna...

Já jsem si samozřejmě jako obvykle pětkrát myslela, že úplně vím, kdo je škůdce a jak to celé dopadne, a pětkrát byla mimo. Jiné čtenáře to možná až tak nepřekvapí.

Taková byla Lilla vždycky, překotná a chaotická a rušivá, jako silný studený vítr, který vás rozhodí a dezorientuje, ale zároveň také probudí a dá vám pocítit, víc než cokoli jiného, že jste naživu.

Nejsem si jistá, k jakému žánru tato kniha patří, ani či se v jeho rámci nějak vyjímá, každopádně pro mě má největší plus v Lille. Dávno jsem neviděla tak zajímavě propracovanou postavu. Nejdřív vypadá jako celkem obyčejná románová mrcha, krásná a zákeřná, spíš majetnická než vášnivá, a to, jak na ní přes všechnu jejich tristní historii Tim ještě visí, je jaksi směšné – ale zároveň to člověk až moc dobře chápe.

A možná vlastně takhle typizovaná zůstává po většinu příběhu. Nevím. Mně prostě moc bavila a byl to přesně ten prvek, který vás v knize zaangažuje natolik, že začínáte v mysli zkoušet ovlivňovat děj („neposlouchej ji,“ říkáte Timovi, „nechoď za ní, z toho nečiší nic dobrého,“ přičemž on samozřejmě udělá přesný opak a vy trpíte dál).

Jinak jasně – je to oddechovka.
A na léto vlastně jako stvořená.
Takže zabalte si do plážové tašky a hurá ven.

Komentáře (0)