Čtyři zamyšlení francouzského biskupa

recenze

Éric de Moulins-Beaufort je aricibiskupem remešským a předsedou Francouzské biskupské konference. Nese jméno šlechtického rodu, který až do konce války vlastnil zámek v Bečově nad Teplou s relikviářem svatého Maura. Kniha Církev a výzvy přítomnosti přináší jeho zamyšlení nad některými společenskými, duchovními a kulturními výzvami, před nimiž stojí dnešní církev. Jeho zamyšlení vycházela v různých teologických časopisech, některá byla doplněna přímo pro tuto knihu.
Prvním tématem, kterému se v knize věnuje, je sexuální zneužívání v církvi: co ho způsobuje, jak fungují mechanismy, které ho udržují ve skrytosti, jak by na něj měli reagovat biskupové a jak je mu možné předcházet.
V druhé části se zamýšlí, jak by se měla církev zachovat tváří v tvář výzvám doby. Jak by měla církev reagovat na prudký rozvoj techniky, medicíny a moderních technologií, na individualizaci lidského údělu a zároveň přenášení řady úkolů na stát? V této části si všímá mnoha velice aktuálních problémů. Zabývá se například tím, kdy a proč se ve Francii lidé přestávali účastnit nedělních bohoslužeb:
Chodit každou neděli na mši a brát to jako povinnost si představíme spíše než jít na stejné místo pro vlastní potěšení. V kostele lze potěšení najít (a opakuji, že i povinnost obnášela jistou část potěšení), ale vyžaduje to od každého velmi náročné vnitřní nasazení. Ve společnosti hojnosti jsme si zvykli na život v dostatku a bez utrpení. Z toho se můžeme jen radovat. Ale jakou naději v sobě ještě živit a proč bychom čekali na Spasitele shůry? Zrychlování času redukuje jednotlivce na roli výrobce a konzumenta. Jaké místo pak zůstává v našem životě pro ztišení, niternost, nebo reflexi?

nebo tím, jaká úskalí má pro církev moderní západní důraz na svobodu jednotlivce:
Tyto dva postřehy definují cosi, co považuji za nejdůležitější duchovní výzvu západních společností. Jsme společnosti svobody a je to dobře. Jenže jsme také společností, která přestala říkat svým občanům, co je dobré a co je zlé, a která více či méně explicitně slibuje, že je uchrání před jakýmkoli zklamáním a bolestí. Každý má svobodu zvolit si, že bude žít podle největšího dobra, musí si ale sám znovu a znovu zdůvodňovat svá rozhodnutí. Musí někde nacházet zdroj světla pro svůj rozum a zdroj energie pro svou vůli, které ho uschopní zvolit si dobro a držet se ho, i když bude možná obklopen velmi odlišným chováním řady lidí kolem sebe. A bude to muset dělat v kulturním prostředí, v němž zklamání a bolest nemají místo a jež mu bude vyčítat, že kolem sebe zklamání a bolest šíří.

Ve třetí části se zabývá křesťanským manželstvím a rodinou v 21. století. Takto rozvíjí pojetí rodiny jako domácí církve (jak o něm mluví už encyklika Familiaris consortio):
„Domácí církev“ vyjadřuje tento vztah dvojím způsobem. Především: z církve se rodí rodina a církev jí dává to, že je nebo může být, čím je (FC 17). Rodinný život naopak vkládá do skutečnosti církve členy rodiny, kteří se učí jedni od druhých a všichni společně žít podle Krista, ať jsou si toho vědomi, či nikoli, v té míře, v jaké se přijímají a dávají jeden druhému, se vším, co jsou. Rodina jako „domácí církev“ tedy není jen místem modlitby a naslouchání Božímu slovu. Je „domácí církví“ také proto, aby její členové společně i každý zvlášť mohli žít všechno, co mají žít, a podporovat se vzájemně při tom, aby každý z nich rostl. Členové církve se v rodině učí stávat se tím, čím se mají stát, a jednat podle měřítek Božího království. Církev jako celek se od rodin do hloubky učí, jak může být stále lépe „Boží rodinou“.


A všímá si i toho, jaká úskalí musí rodina překonávat v současné společnosti, která se snaží minimalizovat všechna utrpení a je zaměřena na zážitky:
Ideální rodina, rodina, jejíž členové by nepotřebovali prosit o odpuštění a přijmout odpuštění, neexistuje. Rodiny jako specifická společenství osob jsou i místem odpuštění. Odpuštění udělované i přijímané, odpuštění beze slov, vyplývající ze samotné skutečnosti života, je zásadní pro růst lásky a proměnu tělesných a pokrevních vztahů. Kulturní klima někdy prosazuje takový ideál úspěšnosti v rodinných vztazích, že je tato skutečnost přehlížena. Kdo s ní má co do činění, ocitá se ve slepé uličce. Je uzavřen v situaci, do níž se neměl nikdy dostat. Odtud plynou snahy ji rozpustit, dožadovat se toho, jednat, jako by nikdy neexistovala. Moderní stát tomu jde dobrovolně vstříc, protože má za úkol být efektivní, a odpuštění nelze jakkoli organizovat. Současná společnost špatně snáší utrpení. Vybavila se všemožným technologickým i právním inženýrstvím, aby se vyvarovala toho, že by své členy uzavřela v situacích utrpení. Čím více se tedy od rodiny očekává, že bude místem rozvoje, vzájemné úcty a náklonnosti, tím méně může společnost akceptovat, že může být také místem, kde si zúčastněné osoby ubližují. Tím více bude odpověď společnosti a státu spočívat v tom, že ji prohlásí za neplatnou. Křesťané by měli přinášet svědectví o tom, že odpuštění je možné, že to, že si máme odpouštět, patří k velikosti lidského údělu, a ještě lépe, že odpuštění umožňuje vzkříšení, obnovu toho, co bylo zraněno či posláno na smrt. Odpuštění totiž přichází odjinud než jen z nějaké organizace.

V poslední, čtvrté části, se autor zamýšlí nad důvody, proč se dnes stát knězem a zabývá se také tím, jestli i dnes mohou kněží prožívat své povolání s radostí.
Dovolte mi ale, abych zde zamířil přímo k srdci kněžské služby. Netvrdím, že stát se knězem učiní člověka šťastným. I to je samozřejmě možné. Ale být šťastný předpokládá určité podmínky, přiměřenost toho, čím člověk je, tomu, co dělá, přiměřenost sebe sama lidem, kteří vás obklopují, přiměřenost perspektiv, které člověk má, a budoucnosti, která se nám otevírá a kterou je možné zaručit. Já osobně dávám přednost tomu, že být knězem je především úžasné a vede to k radosti.
Radost vytryskne tam, kde ji člověk nečeká. Radost přichází vždy jako překvapení. Radost zde na zemi je vždy předchutí života věčného. A kněz je poslán k lidem právě proto, aby se v nich dotkl toho, co je v nich věčné. Chápejme to správně: Věčné není neměnné, věčné není to, co je dáno od začátku a co se nemůže nebo nemá změnit. Věčné v křesťanské perspektivě je konečný cíl. Věčné je to, k čemu kráčíme, na co nás Boží dílo připravuje a čemu nás přizpůsobuje. Věčnost je vítězství Krista plně uskutečněné ve všech srdcích, ve svobodě každého člověka, kterého Otec přitahuje ke svému Synu. Věčnost je společenství v lásce. Plné společenství nás všech, když jsme přijati do společenství osob Trojice a když se svobodně, radostně a bez výhrad podílíme na dialogu, v němž život Trojice spočívá. Kněz má úžasný úkol vycházet lidem vstříc, ať už k němu přicházejí jakýmkoliv způsobem. Má se na ně dívat jako na ty, kdo už mají podíl na věčném životě, rozjímat v nich působení Krista v jeho Duchu, což je někdy ohromující, ale častěji diskrétní, nepředvídatelné a trpělivé, pilné, přinášející námahu – působení, které bylo jednou provždy dokonáno na Kříži a při Vzkříšení, v oběti Ježíše Krista. Kristus žije a Bůh Otec v odpovědi svému Synu vyvádí z hlubin smrti všechny, které chce.

Komentáře (0)