Coben napsal další pecku

recenze

Teď jsem si googlovala Harlana Cobena, to prostě chcete vědět, jak vypadá člověk, co píše tak zatraceně dobré thrillery. A soudím, že přinejmenším podle fotek nějaký ten stereotyp spisovatele – intelektuála zrovna moc nenaplňuje, asi bych si ho spíš dovedla představit ve filmu, v roli nějakého menšího maniaka. Možná to má v sobě. Proto nemá problém s psychologickou motivací.

Je to moc?
On by se podle mě jedině zasmál, kdyby to slyšel.

Lidé mají tu vlastnost, že každý si myslí, jak je jedinečný a složitý, zatímco ostatní jsou jaksi jednodušší k přečtení. To samozřejmě není pravda. Všichni máme své sny a naděje a touhy a chtíče a bolístky. Všichni trpíme nějakým vlastním druhem šílenství.

Příběh začíná úplně jednoduše. Jake kdysi prožil krátký, ale velmi intenzivní vztah s jistou Natalie. Ta se před šesti lety nečekaně vdala a na něm jako svém bývalém milenci si vynutila slib, že ji nechá na pokoji a nebude ji za žádnou cenu vyhledávat. A on slib opravdu dodržuje, nijak nešmejdí, ani přes facebook. Nemá tušení, kde krásná Natalie pobývá, ani jak se jí vede. Ale ještě toho sakra moc cítí a kdyby měl sebemenší šanci, chtěl by ji zpátky bez mihnutí oka.

Už po přečtení anotace jsem si chvíli myslela, že by to mohl být nějaký magor, který teď chudák holku bude pronásledovat. Když jsem došla po tu část, kde Jake náhodou objeví úmrtní oznámení Nataliina manžela a rozhodne se jít mu na pohřeb (jakoby nic! po šesti letech, úplně neznámému chlápkovi), ten dojem velmi zesilněl. Ale kdepaaak!

Manžel je po skromném obřadě pohřben, kondolovat Jake nakonec nejde. Truchlící vdova je totiž nějaká úplně jiná žena. Jak je to možné? A kde je pak Natalie?

Jen jsem na ni třeštil oči.
„Jakeu?“
„Co je?“ řekl jsem.
„Víte určitě, že jste na správném pohřbu?“

Šílenosti. Tohle si dohromady neposkládáte. Já jsem ani nic jiného nečekala – pamatuji si, jak jsem četla Cobenovu předešlou knihu (Přistižen), tam jsem neměla tušení doslova (fakt doslova) do poslední řádky.

V něčem mi kniha připomínala Zmizelou, ačkoli podobnosti jsou vlastně hodně povrchní. Nicméně stejně jako Zmizelá, i Šest let mě mnohem víc bavilo v první polovině – pak zájem trochu klesal a popravdě jsem také plavala v zápletce (já tuhle stránku literatury obecně moc nedávám). A stejně jsem obě vlastně dočetla rekordní rychlostí, přes noc, protože to prostě nešlo jinak.

A v čem mi je Coben bližší – má vynikající talent na expresivní, stručné a zároveň ohromně zábavné popisy postav. Dokázal to už v dřívějších románech, tady opět exceluje.

Ten byl mladší a měl na sobě oblek tak lesklý, že vypadal jako diskotéková koule.

To ovšem nejsou jediná vtipná místa. Já vím, že ten humor vytahuji pořád dokola, ale mně připadá důležitý, ať už by šlo o jakýkoli žánr a jakoukoli kvalitativní úroveň. Na mysl mi přišla třeba Taylor Stevensová, jelikož jsem zrovna rozečetla její Loutku a znám i předchozí dva díly trilogie. Ať mě její příběhy sebevíc baví, podle mě by fakt snesly trochu vtipu. Ten to vždycky mile odlehčí.

Navíc čistě subjektivně, u Cobena kvituji i jeho zjevnou sečtělost a intelektuální nadhled. Tady třeba jen úplně okrajová záležitost, drobná zmínka, když popisuje fungování komunity, kolem níž se pak točí osudy několika pohřešovaných osob:

Jeden chlápek jménem Lars psal šestisetstránkovou báseň o Hitlerových posledních dnech v bunkru, psanou z pohledu psa Evy Braunové. Jeho první čtení sestávalo z deseti minut neustálého štěkání.

Shrnuto a podrženo – Cobena fakt můžu. Doufám, že toho vyjde víc.

Komentáře (0)