Co rychle přijde, rychle zase odejde... nebo ne?

recenze

Syn pekel: V moci démonů - Michaela Burdová

Vlkodlak Neran se společně se svým bratrem Gerratem, elfkou Liadel, která v sobě skrývá nejmocnějšího démona, a s trpaslíkem Etwikem vydávají napříč magickými lesy, aby ochránili Liadel a zabránili tak povstání třinácti démonů.
Aragenina smečka temnovlků po znepřátelení si Dvanáctého démona postupně vymírá, ale jejich vůdkyně nyní netouží po jejich záchraně. Je pro ni přednější moc, kterou díky propojení s Liadel může získat.
Velwetií se šíří temnota a obyvatelé upadají do beznaděje. Podaří se Neranovi zachránit Liadel, nebo svou lásku obětuje ve prospěch všech ostatních?

Tato kniha je už devátou mladé spisovatelky Michaely Burdové. Zároveň je závěrečným dílem temné fantasy dvoudílné série Syn pekel. Devět knih, tři série a slušný čtenářský ohlas mohou napovídat, že jde o kvalitní a příjemné čtení, ale opak je pravdou...

Když jsem četla první díl, mé pocit byly různorodé, ale spokojenost z díla v nich určitě nebyla. (Recenze na první díl zde.) Řekla jsem si však, že se pustím i do druhého dílu, abych mohla následně hodnotit sérii jako celek, protože jsem stále věřila, že mě druhý díl dokáže přesvědčit o literárních schopnostech autorky a třeba i navnadit k dalšímu čtení. Bohužel, po dočtení jsem se necítila nijak oslněna...

Stejně, jako tomu bylo v prvním díle, se i na začátku druhé knihy obracíme vzad a vracíme se do minulosti společně s Neranem a jeho bratrem. Autorka se ponořuje hlouběji do psychologie postav a dává čtenáři nahlédnout, proč jsou rodinná pouta hlavního hrdiny i přes všechny hádky a neshody tak pevná. Je to zajímavá sonda, která postavám přidává třetí rozměr a ubírá tak na plochosti z prvního dílu. Na druhou stranu je, vzhledem k tomu všemu, co chce autorka v hubené knize říci, docela zbytečná, protože po necelých padesáti stránkách nastane čas pokračovat tam, kde jsme skončili…

Světu hrozní velké nebezpečí, temné zlo se šíří po zemi a je na Neranovi, aby vše vyřešil. Bude to podle předem daných pravidel, která autorka už několikrát využila, kdy hrdina vše zachrání, nikdo neumře a všechno dobře dopadne, nebo to konečně začne připomínat pořádnou temnou fantasy?
Neran slíbil Liadel ochranu, a tak dělá vše proto, aby svůj slib splnil, v tom mu však, zdá se, brání sama prozřetelnost. A dobře jim tak! Protože stejně, jako tomu bylo v prvním díle, i zde je nejlépe charakterově propracovaná temná strana - Aragen a její temnovlci. Přestože hlavní hrdina má jasný cíl - tedy zachránit svou milovanou a když to půjde, tak i celý svět - jeho chování je znovu jaksi chaotické, sobecké a některé činy prostě nedávají smysl, krom toho jedná naprosto hloupě, pořád opakuje své chyby a autorka ho posílá do bezvýchodných situací, ze kterých vždycky trapným zázrakem vyjde, až je čtenáři líto, že už konečně neumřel. Naopak temnovlci jdou pevně za svým a čtenář chápe, proč dělají to, co dělají, a celkově už jen proto jsem jim od začátku jednoduše musela fandit.

Autorka na začátku slibovala tentokrát spíše "temnou fantasy" než knihu pro děti, a tak jsem k prvnímu dílu i přistupovala… než jsem zjistila, že tím "15+" je myšleno pár zmínek o sexu a trocha krve navíc, dětský styl vyprávění i chování postav, o dialozích nemluvě, zůstal a přenesl se i do dalšího pokračování, které je navíc prapodivně uspěchané…

Námět Syna pekel má už od počátku obrovský potenciál a Michaele Burdové se nedá zapřít, že má obsáhlou fantazii, která má určitě i dnešnímu literárnímu světu co nabídnout. Problém je, znovu, v podání. Vypravěčský styl zdaleka nesvědčí o tom, že to není autorčina prvotina, natožpak že jde již o devátou vydanou knihu. Věty jsou znovu velice kostrbaté, často se opakují ta samá slova a především mi vadily špatně zvolené slovní obraty, které se ke světu, který si pro příběh vytvořila, jednoduše nehodí. Zasadí-li autorka příběh do jakési variace na středověk, musí si to uvědomit a pozměnit jazyk. Ať si klidně popisuje svalnatá opálená záda a všechny možné barvy očí zbytečných postav, ale určitě nebudou sexy. Pak se objevují slova, která by člověk vůbec nepoužil v literárním textu a nakonec přirovnání k asfaltu - a ten se vzal kde? Na samotné dialogy raději nehledět, protože ty slouží spíš jako omáčka - na druhou stranu díky nim děj rychleji utíká, což je asi dobře.

Díky všem těm zbytečným vycpávkám je pak jasné, že autorce nezbyl čas na vysvětlení důležitých dějových situací či motivů hlavních hrdinů a kniha působí uspěchaným a nedodělaným dojmem, jako ostatně celá série. Propříště by se autorka měla rozhodnout, pro koho vlastně knihy píše - pravděpodobně zůstat u dětské fantasy, kde se prohřešky v podobě nehodících se slov, zbytečných dialogů a klišoidních vyřešení situací dají jednoduše přehlédnout - a věnovat jejich psaní trochu delší čas, protože zlaté pravidlo "kvantita nerovná se kvalita" u Michaely Burdové platí dvojnásob a potenciál společně s fantazií dnes už jednoduše nestačí.

Kniha má prostě hodně negativ a já si neodpustím ještě jedno. I kdyby nebyly jiné problémy, tak podivnosti se dočká čtenář už v anotaci slibující "nesmrtelné temnovlky". Jak se už přesvědčil v minulém díle, tak zabít je zas takový problém není. Sice je tu spousta pravidel, ale Aragen stačilo i shodit jednoduše sokyni ze skály...

Nechci tvrdit, že je to až tak špatná kniha, protože ten nápad je fajn a kdyby se ho chopil někdo s lepším citem pro pisálkovství, mohl z toho být bestseller. Takhle jsem si akorát tak k hlavním postavám vybudovala silnou averzi a unavovalo mě, že vlastně nikdo neumřel. Zatímco nepojmenované postavy umíraly po desítkách, těch hlavních se čtenář nezbavil ani poté, co byly zabity. Vážně na nic. Jediné, co mě na knize rozesmálo, byla poslední stránka, kdy autorka (patrně proto, aby dojala čtenáře) zasadila do příběhu své dva milované pejsky. Roztomilé...

Takže ano nebo ne? Já už bych do této knihy znovu nešla, ale každý máme rád něco jiného. Někdo má rád knížky podobného typu, jejichž děj utíká jako voda mezi prsty. Ti, kteří holdují kvalitní literatuře, si u Michaely Burdové nepočtou. Když jsem jednou četla rozhovor s touto autorkou, dozvěděla jsem se, že jako teenager nerada četla, obzvlášť na střední povinnou literaturu. To se pak není čemu divit, že si z těch kvalitních děl nic nevzala, když na ně v životě nesáhla...

Mé hodnocení:
★ ★ ☆ ☆ ☆

Komentáře (0)