Co mě naučil tučňák

recenze

Co mě naučil tučňák (2016) / evasamankova

Zvířata jsou často těmi nejlepšími společníky… Psi, kočky, rybičky, králíci… Němé tváře, které dokáží už jen svou přítomností zlepšit náladu, rozesmát, být „vrbou“ a nikdy nesoudit…

Tučňák jako životní přítel člověka… Ač to zní trochu netypicky, Angličan Tom Michell je ukázkou toho, že někdy je možné téměř vše. Když před čtyřiceti lety jako dvacetiletý mladík odjížděl z Anglie do Argentiny, aby nastoupil do internátní chlapecké školy jako učitel, ani v nejmenším netušil, koho mu osud přivede do cesty… a co všechno to pro jeho život bude znamenat…

Svůj příběh se Tom Michell s odstupem čtyř desítek let rozhodl sepsat. Jasně - přímo se nabízí říct, že s něčím podobným se v poslední době roztrhl pytel, že každý druhý člověk má potřebu zbytku světa sdělovat vlastní zážitky, když jsou jen o trošku zajímavější, než bývá obvyklé. S takovým tvrzením ani nebudeme daleko od pravdy. Jenže v tomto případě si to ten malý tučňák jednoduše zaslouží…

„Doufal jsem v nemožné a věřil, že ten tučňák přežije, protože od té chvíle měl jméno, a s tím jménem se zrodilo pouto, které mělo trvat po celý život.“

Všechno to začalo na dovolené v Uruguayi, když našel mladý Michell na pláži polomrtvého, ropou obaleného tučňáka. Chtěl mu pomoci, a tak ho vzal s sebou do hotelového pokoje, a všemi možnými domácími saponáty se snažil o jeho očistu. Slovy autora – snažil se ho oddehtovat. Co následovalo poté? Tučňák dostal jméno Juan Salvado a putoval s Michellem do Argentiny… V lehkém nástinu věcí budoucích ten nejdůležitější bod: při „pašování“ přes hranice Uruguaye a Argentiny sehrála hlavní roli taška zvaná „síťovka“ a otázka „státní příslušnosti“ tučňáků…

Čtenář se na 200 stranách stává svědkem mnoha humorných i dojemných situací z následného společného soužití člověka a ptáka. Michell to obohacuje i informacemi a zajímavostmi o této ptačí populaci, to vše navíc prokládá pasážemi o politickém stavu země a nelehké finanční situaci velké části obyvatel. Vykresluje tak veskrze věrný obraz tehdejší Argentiny.

Kniha sama o sobě je velmi čtivá, vtipná, občas smutná, prodchnutá místy kouskem lyriky. Z textu dýchá po celou dobu jemnost a upřímnost, až téměř dokážete vidět ono neviditelné pouto, které oba hrdiny pojilo, a pojí dál… Velká řádka knih byla svými autory napsána především pro vidinu výdělku. Tady ale Michellovi bez výhrad věříte, že psal kvůli sobě a svým pocitům, že psal za svého přítele tučňáka.

Hořkosladké memoáry Co mě naučil tučňák jsou krásným příběhem naplněným lidskostí a hřejivostí. Když odsuneme do pozadí ony „politické“ pasáže, zůstane nám i dojemně citlivý a poučný příběh vhodný k předčítání dětem. Bez váhání doporučuji!

Komentáře (2)

Přidat komentář

---