Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu mají stále co říct

recenze

Každý už o nich alespoň jednou v životě slyšel. Červený kříž na bílém plášti patří dodnes mezi nezaměnitelné znaky jednoho z nejmocnějších uskupení, jež kdy v historii vzniklo. I přes nespočet století, která uplynula od dob jejich slávy, je jejich existence stále ještě obklopena rouškou tajemství, konspiračních teorií, spekulací a dohadů. Řeč je samozřejmě o templářích, kteří spolu s náměty ze starověkého Egypta patří mezi stálice historické románové tvorby.

Pokud se trošku zajímáte o historii, budete vědět, že vznik rytířů templu je datován někdy na začátek 12. století, tedy již po první křížové výpravě. Prameny uvádí rozmezí let 1118 až 1120. Jeho strmý pád přišel v roce 1312. Tony McMahon nás zavádí do Jeruzaléma léta páně 1144, kdy Saracéni pomalu získávají zpět svá města, která kdysi dobyli křesťané. Během bojového šílenství se tak seznamujeme s hlavními hrdiny, jimiž jsou templářský rytíř Vilém a jeho služebník, turkopol Pathros. Hned v úvodu tak můžeme sledovat, jak je mladý rytíř po návratu z bitvy postižen vidinami ďábla a útěchu hledá v domě božím. Přítomní kněží ihned poznají, že je templář posedlý ďáblem. Před opravdu nepříjemným a životu nebezpečným exorcismem zachrání Viléma právě jeho turkopol Pathros, který se mimo jiné velmi dobře vyzná v léčitelství a zachrání tak svého pána. Po této příhodě je Vilém nucen vrátit se zpět do své rodné země. Bohužel netuší, co ho v jeho domovské Anglii čeká.

Během tří let, kdy byl Vilém pryč, byl jeho hraběcí otec zabit jako vyvrhel a bylo mu odepřeno spočinout v posvěcené zemi, aby jeho duše nemohla nalézt klidu. Nešťastný templář se tak místo s otcem, setkává s rakví zavěšenou na větvi jabloně. K tomu se ještě dozvídá, že jeho bratr, který se stal novým hrabětem, nemilosrdně utiskuje své poddané, vybírá přemrštěné daně a projevil se jako krutý soudce, jež se neštítí za sebemenší provinění odsoudit člověka k useknutí končetin, pálení žhavým železem a samozřejmě šibenicí. A aby toho nebylo ještě málo, je Vilémovi zakázáno vrátit se zpět do Svaté země a před sebou má vidinu těžké dřiny v řádovém domě v Cressingu, sestávající z pasení dobytka, kydání hnoje a dalších nádenických prací, tolik nedůstojných pro hraběcího syna.

Jenže, co si budeme povídat, kdyby se příběh vyvíjel tímto směrem, četba by zřejmě nikoho dlouho nebavila a tak se stane, že z Edessy, města obléhaného Saracény, je ukradena vzácná relikvie, již měli templářští rytíři ochraňovat. Bohatě zdobený Svatý kříž ukrývá úlomek ze samotného kříže, na němž naposledy vydechl Ježíš. A je to právě náš Vilém, který je skálopevně přesvědčen o tom, že jedině on dokáže navrátit Svatý kříž z rukou Saracénů zpět templářům. Řízením osudu se tak mladý rytíř vydává na cestu spolu se svým věrným přítelem Pathrosem a malým zlodějíčkem Mikulášem. V patách jim však jsou najatí vrahové, Viléma i nadále sužují návštěvy ďábla v jeho mysli, u chlapce se projevují první příznaky lepry a Pathros, který je sice křesťan, je částí své mysli tažen k učenosti svého arabského národa. Je možné, aby tato nesourodá trojice skutečně našla ukradenou relikvii na území dnešního Portugalska?

Na knize oceňuji poněkud jiný pohled na templářský řád. Ve většině knih se autoři zabývají válečnými taženími a tajnými posláními řádu, Tony McMahon nám však dává nahlédnout i na další stránku tohoto středověkého uskupení. Můžete si tak udělat představu o tom, jak bylo náročné zásobovat bojující bratry ve Svaté zemi. Templářský řád byl zcela samostatný, rytíři si sami pěstovali obiloviny, vlnu a další nezbytné věci, které pak posílali za moře. Na jedné straně vojenská čest a sláva, na straně druhé, úmorná práce na polích a pastvinách. Co se týče samotného děje, přišlo mi, že přibližně uprostřed knihy ztrácí autor tempo a poněkud polevuje. Nicméně střední část vyrovnává záživným popisem boje o Al-Ubsunu, což je dnešní Lisabon. Hlavní postavy mají uvěřitelné charaktery a dokáží ve vás vzbudit patřičné emoce. Plusové body má u mě autor za popis maurské Al-Ubsuny a její orientální krásy, která je později nemilosrdně ničena a drancována evropskými vojenskými jednotkami.

Soumrak templářů sice není žádné přelomové dílo v tomto žánru, jedná se ale o příjemné čtení o rytířích, kteří si vzali za úkol chránit poutníky ve Svaté zemi. Jako klad hodnotím i to, že se autor odpoutal od klasických příběhových linií, jež by se zabývaly svatým grálem nebo pověstným templářským pokladem. Více se drží historických reálií a díky tomu příběh působí pravdivě navzdory některým nepřesnostem. A já jsem se opět dozvěděla něco nového a strávila hezké chvíle u dobré knihy.

Non nobis, non nobis, Domine
Sed Nomini Tuo da gloriam!

(Na nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav – Žalm 115, templářské heslo)

Komentáře (0)