Chléb poezie

recenze

Josef Strnadel patřil ke studentům zatčeným u nás po 17. listopadu 1939. V té době mu bylo 27 let. Spolu s ostatními studenty byl uvězněn v koncentračním táboře v Oranienburgu (nejvíce se „proslavila“ městská část tohoto města s názvem Sachsenhausen, na jejímž území stál koncentrační tábor). Zde vzpomínali na básně, které znali zpaměti, zapisovali si je a chránili je jako svůj „poklad“ i s rizikem přísných trestů, kdyby u nich byly básně odhaleny:
Verše básníků nás provázely po všechny zlé dny v táboře. Vybavovaly se nám při dlouhém, několikahodinovém stání při apelech, při pochodu do práce, při práci. Ustavičný pokřik pohaněčů a křik bitých, halas pracujících a hlomoz nástrojů jako by ani nezaléhaly v náš sluch, který byl zaposlouchán do subtilních melodií a do rytmu slov potichu opakovaných znova a znova nebo šeptaných kamarádu, který pracoval opodál. Mysleli jsme při těch verších na své vrásčité, sivé, starostlivé maminky a sbírali jsme v nich i veselost, která nás neopouštěla ani v tom neustálém metodickém týrání. Jim vděčíme, že jsme nepoklesli na duchu, ony živily v nás odpor a vzdor, pomáhaly nám udržovat dobrou náladu a smysl pro vtip a humor právě v situacích nejsvízelnějších a nejnepříznivějších. A ruce, které za dne svíraly lopaty nebo rukojeti koleček, které nosily drny, kameny, klády, pytle cementu či překládaly cihly nebo prkna, za večerů opisovaly drobným písmem verše na útržky čistých okrajů novin, na cigaretové papírky, pokud byly k sehnání, na kus papíru co nejmenšího, který by se dal snadno ukrývat aspoň do té doby, než se verše vryjí do paměti. Tak vznikaly první sešitky kolektivně vyvzpomínaných básní, které kolikrát byly blokeltestrem spáleny, tolikrát byly obnoveny, verše znovu vyvzpomenuty a opsány ještě pečlivěji a s větší láskou než předtím.

Do svého výboru „básní z tábora“ vybral Josef Strnadel jen některé, a to zvláště ty, které studenti zapisovali v prvním roce po příchodu do tábora. Najdeme mezi nimi básně českých básníků i překlady starých i moderních cizojazyčných básní. Básně klasiků i básně méně známých básníků. Zvláštní význam má v básních téma domova: ať už vyjadřují stesk po domově nebo krásu české krajiny. Najdeme zde básně radostné i smutné, lyrické i epické. Jako zvláštní paradox ve výboru na mě zapůsobila báseň Léto na Jáchymu Františka Hrubína. Tato báseň vyšla v roce 1933 ve sbírce Zpíváno z dálky a jako by už v sobě obsahovala předznamenání krutého osudu Jáchymovska v době komunismu:

Léto na Jáchymu
František Hrubín

Stesky se na vás, nebesa, jen hrnou,
nebesa modrá a nebesa bílá,
že mnohou svoji dceru povětrnou
bohatstvím náramným jste vybavila.

Tu nejdražší zem jen tak odmítáte
a ona se k vám za to ještě modlí.
S řídkými lesy louky pihovaté
o její chudý šat se nepohodly.

Dlouhými stehy cest ať sešijí si
to roucho, jež na mnohých místech praská.
Krok času tady zpohodlněl kdysi
a rozvážnější je tu smrt i láska.

Již slunce spouští zlaté těžní klece
do světlých hlubin tvých, kde svůj hlas měním
krajino tolik poslušná a přece
rozkazující celým pokolením.

Studenti v koncentračním táboře byli nuceni uvědomit si, co je pro ně největším bohatstvím, o které je ani příslušníci SS připravit nemohou. K těmto cennostem pro ně patřila i poezie:
Když jsme byli přivedeni do tábora, museli jsme všechno odložit; museli jsme se svléknout a bylo nám dovoleno si ponechat jen řemen od kalhot a kapesník. Nikdo z těch zpupných esesmanských pošetilců, kteří tehdy v noci asistovali v přijímacím bloku při oné proměně českých studentů na heftlinky v pruhovaných hadrech, nepřišel na to, že si bereme přes práh bloků páchnoucích tuřínem více než tyto dvě jistě potřebné, ale nakonec přece jen směšné věci. Že si bereme s sebou své vědomosti, své mladé zkušenosti a znalosti. Dlouhé měsíce žili jsme duchovně tím, že jsme si tyto vědomosti navzájem sdělovali, že jsme se jeden od druhého učili, že jsme se společně snažili rozvíjet a řešit mnohé otázky filozofické, národohospodářské i politické. Jaká to byla radost po prázdnotě a hluchotě prvních dní, když jsme v sobě objevili toto bohatství! Jak jsme dovedli účelně a užitečně vyplňovat své skrovné volné chvíle a jak jsme dovedli těžit z těch fondů, které jsme si sem přinesli! Jak pěkné bylo, když jsme si mohli po těžké práci, po „sportu“, po dlouhých apelech sednout na špinavé slamníky a poslechnout improvizovanou přednášku o orientální filozofii, o marxismu, o národohospodářských problémech, o umění, o spiritismu a buddhismu, když jsme mohli poslouchat vyprávění svých zcestovalých kolegů o Slovinsku, o Paříži, o Jugoslávii, o Malé Asii, o Africe, když jsme se mohli učit aspoň počátkům cizích jazyků. Je přirozené, že mezi dvanácti sty vysokoškolských studentů se našlo dost nadaných ze všech oborů: někteří studovali střední školu v cizině nebo byli na praxi za hranicemi, ba byl mezi nimi i nejeden hotový doktor práv, inženýr, lékař, někteří byli vysokoškolskými asistenty, byli mezi nimi budoucí jazykozpytci, architekti, báňští inženýři, novináři, divadelníci, literární historici, překladatelé a básníci. A tak byly nejčastější, zejména v úzkých kroužcích, i hovory o literatuře, o spisovatelích a básnících. A je proto pochopitelné, že se v takovém prostředí nasbíralo nepoměrně více básní než v jiných táborech.

Tento zvláštní výbor poezie je pro nás mementem. Je zároveň svědectvím o utrpení mladých lidí v koncentračních táborech, zároveň povzbuzením, že i ve chvílích nejtěžších máme bohatství, z kterého můžeme čerpat. Kéž by se nám to dařilo i bez těch hrůzných zkušeností, kterým byl vystaven Josef Strnadel a jeho spoluvězni.

Komentáře (0)