Československo má svou raketu! A Béďu Dynamita

recenze

V dobách, kdy vycházely dětské časopisy nabité možná naivními, ale roztomilými komiksy a nedílnou součástí některých byly velmi oblíbené "romány na pokračování" měli malí či mírně povyrostlí čtenáři možnost si nejen posbírat, ale i vytvořit novou knížku. Mnozí pak možná byli překvapeni, když se stejný titul objevil v knihkupectvích a byl poněkud jiný, ale prvotní zájem se povedlo zažehnout, což byl přesně splněný účel.
Někdo může vyčítat Vojtěchu Steklačovi až příliš velkou kupu nadsázky a realitě se vzdalujících témat. Jenže Arnošt, Béďa, Jana a Miko, čtveřice úspěšných mladých fyziků a vítězů olympiády v tomto oboru nejsou až takovými nesmysly. Kráčejí postupně za svým cílem a přesně podle hesla, že překážky nemají být koncem, nýbrž cestou k jejich zdolání, pokračují až k vysněnému cíli. Bez velkého přetvařování musím podotknout, že ona stručnější, o některé postavy ochuzená časopisecká verze, která se objevila v jedenácti pokračováních v měsíčníku Pionýr v letech 1975-1976 (čtyři v ročníku 22, zbylých sedm v třiadvacátém) byla tak nějak zdařilejší. Její rozšíření nejspíš na úkor naplnění formátu knihy už ztratilo svou prvotní údernost, i když základ zůstal stejný a myšlenka se rovněž nevytratila. Asi největším zásahem byla změna lokality, dost možná s tou časopiseckou autor mohl riskovat postih kvůli znevážení celostátní spartakiády, vždyť něco podobného prožil už dříve v Ohníčku se Žlutým Robertem, kde musel pro knižní vydání přejmenovávat jednoho z hlavních hrdinů.
Steklač měl dar psát stylem velmi blízkým dětskému vnímání a vedle tehdy nesmírně populárních Boříkových lapálií se může zařadit i Béďa Dynamit. V knize je zachycen i zajímavý rys, který by bylo dobré dnešní generaci připomenout - mít svůj cíl a vytrvale za ním kráčet. Bohužel jsou pořád mnozí, kteří podobné jednání považují za retro budovatelské hlášky. Nechť si pořádně příběh Béďovy party přečtou a pak možná konečně pochopí, jak je podobnému vnímání tento příběh vzdálen.

Komentáře (0)