Celé století v osudu tří sester

recenze

Jsme přece sestry (2014) / Janasem (290 views)
Celé století v osudu tří sester
V názvu knihy Anne Gesthuysenové Jsme přece sestry je obsaženo všechno – vzájemná láska i odpuštění za prohřešky. Autorka stvořila vyprávěním osudů svých tří pratetiček dokonalý portrét Německa v průběhu celého minulého století. Všechny tři prošly oběma válkami, všechny tři milovaly své muže, všechny tři je ztratily, všechny tři získaly díky svému pokrokovému otci slušné vzdělání, všechny tři čelily předsudkům své doby a podřizovaly se jim.
Do děje vstupujeme v okamžiku příprav oslavy stých narozenin Gertrudy. Všechno organizuje nejmladší ze sester – má elán, má prostor, vždycky ráda pořádala velkolepé akce. Celá sláva se odehraje na Tellemanově statku, který Katty odkázal za věrné služby Heinrich. Gertruda ten statek nemá ráda, připomíná jí člověka, jehož viní za své neštěstí – vždyť to měl být její domov, vždyť zmiňovaný Heinrich, starší bratr jejího milého, ho vyhnal do války (té první), aby se nemohl oženit s chudou nevěstou. A on se nevrátil. Gertrudě zbyly oči pro pláč a zášť v srdci. Nikdy Heinrichovi neodpustila. Ale událo se to doopravdy takhle? Je Heinrich skutečným důvodem, proč Gertruda zůstala sama, proč si jiného partnera pro život nenašla? Opravdu chtěl tento muž, aby jeho bratr raději padl ve válce, než aby si vzal chudou učitelku?
Katty své sestře její přesvědčení vymlouvá. Respektive, snaží se o to, jenže u nich doma je na řadu událostí vyhlášeno tabu – je prostě spousta věcí, „o kterých se nemluví“. Mělo by se, věci by se ujasnily, jenže to se v jejich společenské třídě přece nenosí.
Katty je Heinrichovi oporou od útlého mládí, kdy ji pozval na statek – tehdy její tatínek přišel na mizinu a nemohl by jí dát patřičné vzdělání. Katty tedy žila na Tellemanově statku, vystudovala a stala se výbornou hospodyní. Pečovala o Heinrichova syna, když zemřela jeho matka, jenže ten se nevrátil z války, z té druhé…
Prostřední ze sester je tou, která horké hlavy nejmladší a nejstarší chladí. Paula má dcery, byla jediná provdána, ale manžela už dávno nemá. Byli na začátku vztahu dobrý pár, jenže pak se cosi zvrtlo. Z fronty a následného zajetí se Paulin muž vrátil proměněný, objevil v lágru to, co bylo v něm skryto a jednoho dne se vyjevilo, jednoho dne se provalil jeho zájem o muže. Paula ho nejdřív nenáviděla, ale pak mu odpustila a stýkali se do konce jeho života. Po smrti získala jeho deníky – pochopila i to, co jen tušila. Ale sestrám nikdy nepřiznala, že svého nemravného a odsouzení hodného muže má pořád ráda. Až teď… Protože až teď se konečně otevřela dvířka a každá z těch tří odhalila, co tutlala léta. Sestry pročistily vzduch…
Působivý příběh dvacátého století, jemné nitky „malých osudů“ v rytmu „velkých dějin“, svižný jazyk – to vše tvoří román, který je něžný i drsný, laskavý i krutý, vzrušující i bolestný. Ukázal mi, jaké bylo Německo ve válce i po válce (první i té druhé) – z hodin dějepisu jsme všechny Němce naházeli do jednoho pytle jako viníky, pěkně hlava nehlava. Ale oni mezi nimi byli také ti, co se snažili jen přežít, jen se dočkat lepších zítřků. A k tomu jim životy zamíchaly ony předsudky, které brání lidem, aby rozvinuli své schopnosti a šli za svým štěstím – ono známé: Co by tomu řekli lidi? nám (jim) pěkně míchá karty!
Jemně uháčkovaný příběh o tom, jak je důležité nic si nezastírat a pokusit se o všem hovořit, je perlou mezi historickými freskami doby nedávno minulé. Román Jsme přece sestry dojímá, přináší radost i smutek. A jak je krásný příběh sám, tak půvabný je jeho přebal. Už ten díky blankytné barvě a něžným hrnečkům s vlaštovkami naláká stoprocentně k přečtení.

Komentáře (0)

kniha Jsme přece sestry recenze