Čeho jste ochotni se vzdát pro nesmrtelnost?

recenze

Budoucnost (2015) 4 z 5

/ Thanyss

Nejprve lidstvo skoro vyhubil a jeho zbytky nacpal do podzemí a obydlil jimi stanice moskevského metra. Zato teď je rozházel po celém světě jako marnotratný bůh a pro jejich potěchu a život jim vystavěl věže až do nebe, pod nimiž skryl střípky staré civilizace. Lidé se vyrovnali bohům. Smrt patří minulosti, stejně jako stáří. Vítejte v budoucnosti. Vítejte na prahu nesmrtelnosti.

Dmitry Glukhovsky se tentokrát rozhodl pro diametrálně odlišný recept, než který použil v Metru 2033 a stejně tak se rozhodl uvařit jej v ještě vzdálenějším časovém horizontu poloviny 25. století. Chudák Arťom by tu nejspíš trpěl hlubokou sociální fobií. Z těch lidí by mu šla hlava pěkně kolem.

Takže žádné ničivé jaderné války a zamořené ovzduší, ale totálně přelidněná Evropa, v níž se mačkají miliardy a miliardy lidí, přičemž každý je rád, že má k dispozici alespoň buňku dva na dva metry a místo okna s výhledem ven alespoň obří obrazovku s 3D projekcí. Kdo by chtěl taky trpět klaustrofobií, že? Zvlášť, když tenhle prostor a šílené davové mačkanice máte na doživotí. Což v případě nesmrtelnosti začíná nabývat obludných rozměrů. Ale co, lupněte si pár pilulek štěstí, zajeďte si do vedlejší věže házet frisbee na umělé trávě, kde vám nad hlavou levitují pomerančovníky, nebo navštivte surrealistické lázně, v nichž můžete líně klouzat a proplouvat mnohobarevnými nádržemi a uspokojit své hříšné touhy s náhodnými návštěvníky, kteří vám jsou zrovna sympatičtí. Vždyť jste věčně mladí! Neohrožují vás žádné choroby. Svět je krásný, svět je váš. Ale je to vážně taková idylka?

Utopie má své trhliny. Zdánlivě šťastné bytí musí být něčím vykoupeno. Když jste nesmrtelní a planeta je přelidněná a vyždímaná takřka do sucha, je jasné, že někde to bude skřípat. Příroda je příroda, i přes zdánlivou vyspělost a pokrok se v této společnosti najdou jedinci, kteří lpí na starých principech a hodnotách a chtěli by mít potomka. Je jasné, že za těchto okolností je každý jeden další nesmrtelný problémem.

Proto je tu Zákon o volbě. Chcete dítě? Prosím! Tady máte injekci a za deset let natáhnete bačkory, takže ani nestihnete vidět své dítě dospět. Život za život. Vaše místo pro vaše dítě. Nazdar bazar. A jestli se pokusíš systém oblafnout, stejně si tě najdeme. Injekci akcelerátoru věku dostaneš tak jako tak. A navíc ti sebereme dítě. Komando Nesmrtelných je neomylné, nemilosrdné a svou práci vykonává s brutální důsledností. Stejně jako číslo 717 alias Jan. Anebo se najdou výjimky?

Budoucnost má mnohem lepší náboj než Metro. Navíc je příběh skvěle propracován a místy děsí svou potencionální pravděpodobností. Není to dystopie. Není to utopie. Je to vize, kde člověk vyzval na souboj celý zástup božstev a postavil se jim na roveň. Zní to jako pohádky, co se ovšem časem mění v šílenou noční můru.

Jakou cenu má život, který je nekonečný? Jakou cenu má krása, která je neměnná? Jak intenzivní mohou být emoce, když nejsou omezeny pomíjivostí života? A jak těžké je rozhodnutí, který z rodičů vymění svůj život za život svého potomka? Jakou cenu má vlastně nesmrtelnost?

A co když se člen komanda Nesmrtelných rozhodne jít proti systému?

Prakticky celou dobu si knížka drží velmi slušné tempo a to i díky tomu, že Glukhovsky oprášil svou osvědčenou taktiku, kdy své hrdiny honí od čerta k ďáblu. Tedy pardon – z jednoho konce Evropy na druhý. A protože vlaky v kompozitních tunelech sviští značnou rychlostí, nezdržuje se ani děj. Zvolnění se dočkáte snad jen v závěrečné části, která je ovšem dostatečně kompenzovaná finálním rozuzlením. I když ty souhry okolností místy trošku skřípou. Ale kašlu na to. Poté, co mi Metro přichystalo mírné zklamání, mi to Budoucnost plně vynahradila. Tahle utopistická dystopie překvapí svým světem, zápletkou i provedením a nabídne přiměřené množství akce, hormonů, emocí, krve a v neposlední řadě i kobylek.

Navštivte útroby věží, které skrývají pozůstatky naší doby, bezpečně zakonzervované a obklopené masou stavebního materiálu. Vystoupejte odtud vysokorychlostními výtahy až mezi elitu na střešní ostrovy v oblacích. Peklo a ráj na jednom místě. V tisících věží po celém světě. Ještě stále chcete žít věčně?

--- „Nic se mnou nebude! Nikdy se mnou nic nebude! Budu sedět ve svém luxusním penthousu, pod prosklenou střechou, mladá a krásná, navěky, jako ta podělaná moucha v jantaru, a proto se mnou nikdy nic nebude!“ ---