Byla tady proto, aby žili. Stala se světlem v temnotách doby…
recenze
Světlo v temnotách (2021) / PodlavicíDostala se mi do rukou další úžasná kniha s tématikou 2. světové války, židovství. Při výběru jsem možná chvíli váhala – zase židovství? Opět válka? Copak už jsi toho nečetla dost? Vždyť už tě nemá co překvapit… Omyl! Jeden velký omyl.
Od prvních stránek jsem se stala velkou fanynkou náctileté Stefanie, pro známé Stefi, pro nejbližší Fusi Podgórské. Silné dívčí-ženské hrdinky. Zpočátku tedy dívky, která se rozhodne postavit stylu svého dosavadního života na rodinném statku a odejít za svými sestrami do města – polského Přemyšlu - i za cenu toho, že musí pracovat a spolupodílet se na placení bytu, jídla. Už v této chvíli jsem si kladla otázku, jak silná musela malá Stefi být? Jak moc musela život na statku nenávidět, že sebrala veškerou svou odvahu a ve dvanácti letech udělala takto odvážný krok. Vždyť byla ještě dítě!
„…A každou neděli, ať už nasněžilo, nebo ne, jsme se s bratry a sestrami naskládali do žebřiňáku se senem a jelo se do Birči na mši. Postupně se nás narodilo devět. Bylo to nádherné dětství.
A já ho nesnášela. Prasečí chlívek, suchý záchod, odpadní jáma i zemědělci orající na polích mi páchli. Nenáviděla jsem hromádky hnoje schválně schované v trávě, abych do nich šlápla a zničila si boty. Vadilo mi, jak má máma věčně zarudlé ruce od praní nebo od toho, jak pomáhala rodit cizí děti. Nesnášela jsem protivné a nepřetržité kvok, kvok, kvok našich slepic...“
Fusi začala pracovat pro Diamantovy – židy vlastnící obchod. Bylo úžasné pozorovat, jak je začala postupně a nenásilně přijímat jako svou rodinu (a oni samozřejmě ji). Jak přirozeně do jejich rodiny vplynula, stala se její součástí, vnímala je jako babćiu, bratry, sestry, jako své milé. Prožívala s nimi jejich radosti, starosti. Přijala jejich životní styl, způsob stravování, tradice. Vše vnímala otevřenýma očima. Tehdy jsem si kladla otázku – proč? Do této doby byla vychovávána sice ve vlažném světě, ale ve světě katolíků. Proč to tedy tak přirozeně přijala? Byli jí zřejmě rodinou více než její původní rodina. Dokázali ji dát lásku, něhu, pochopení, jaké se jí v její vlastní rodině nedostávalo.
„To odpoledne jsme paní Diamantovou přesvědčila, aby vstala ze své stoličky a vyzkoušela si se mnou cviky, které jsem odkoukala od studentů před školou. Pár čokolád spadlo z polic na zem a paní Diamantová se smála na plné kolo, zatímco si utírala zpocený krk.
…
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak osaměle se paní Diamantová musela cítit, než jsem pro ni začala pracovat. Teď už osamělá nebyla. Zároveň jsem si uvědomila, že i já jsem byla na statku osamělá,…“
Je tedy pochopitelné, jak těžko Fusi nesla všechno to nelidské vykořisťování židů, všechna ta ponižující nařízení – vždyť se jí nepřímo, ale zároveň přímo dotýkala. Možná i proto bylo pro ni přirozené se o „svou rodinu“ postarat. Kdo jiný to v této situaci mohl udělat, když oni sami nemohli? Jedině ona. Jedině Fusi mohla dojít na trh a koupit jídlo, jedině Fusi se mohla postavit na jejich stranu alespoň těmito na veřejnost nevýznamnými činy. Jedině ona byla od přírody tak silná, bojovná a odvážná.
Líbí se mi, že zde není vykreslená jen jako hrdinka. Je zde také obraz dívky, která má strach, má obavy – ale ne o sebe, o své nejbližší. O svou šestiletou sestru, kterou nachází na rodném statku po odsunu rodiny na nucené práce do Rakouska, o všech těch 13 lidí, kteří jsou na ní závislí. I ona prožívá obavy o to, co bude. O to, jak nasytí 15 krků z jedné výplaty, bojí se o jejich zdraví, duši… Těch strachů, které si musela prožít, byla spousta. Přesto v ní pokaždé převládla myšlenka, že její život za život 13 stojí za to.
„Oběma rukama popadnu svůj pytel s uhlím, vší silou jím praštím svého vojáka přes knír a on se skácí na dlažbu. Na okamžik se zarazím, nechce se mi věřit, že jsem ho opravdu srazila k zemi. Pak slyším Januku, jak křičí: „Utíkej!“
V knize je něžně, ale zároveň se vší syrovostí doby, vykreslen nejeden milostný vztah. Jeho tragika, pozvolný vznik, nechuť k jakémukoliv závazku v této době, až po vztah na celý život.
„Chtěl nocleh na jednu noc a zůstal padesát let.“
Kniha se četla velmi dobře, příběh plyne přirozeně a stejně přirozeně nabírá na poutavosti. Od poloviny jsem se nemohla odtrhnout od postav, příběhu. Prožívala jsem vše s nimi. Celý den jsem myslela na to, co mne na dalších stránkách čeká. Neodvažovala jsem se odhadnout, co bude dál. Kdykoliv děj mohl zvrátit policista, sousedé, sami obyvatelé domu… Nemohla jsem se dočkat, až se zase v pohodlí schoulím k dalším stránkám. A na konci? Bylo mi líto, že už příběh skončil.
Jediné, co mi zpočátku vadilo a na co jsem si musela zvyknout – polská jména, názvy měst, ulic v počeštěné variantě. To však přičítám místu, kde žiji, tomu, že umím číst polsky, rozumím jazyku a se svými přáteli dokáži mluvit jak česky, tak polsky (po našymu).
A co na knize oceňuji nejvíce? Poznámku autorky. Obyčejně tuto část vynechávám. Tentokrát jsem ji četla nejméně třikrát. Prohlédla si každou fotku Stefanie, Maxe, Hely. Najednou pro mne příběh dostal jiný rozměr – ten skutečný. Ano, už od samotného výběru knihy jsem věděla, že je napsán podle skutečných událostí - teprve skutečné tváře postav, oči, které se na mne dívaly, dokumenty a řádky o jejich dalších životech však té opravdové skutečnosti nabyly.
Vím, že knihou pro mne příběh Stefanie nekončí. Chci vidět film, chci se dozvídat další informace… Takovýto dosah na mne ještě žádná kniha neměla.
Děkuji autorce, děkuji nakladatelství Fragment za možnost přečíst knihu a napsat tuto recenzi.
Světlo v temnotách Sharon Cameron
Jedno zaklepání na dveře změní řadu životů. Historický román podle skutečného příběhu. Je rok 1943 a Stefania Podgórská pracuje pro rodinu Diamantových v polském Přemyšlu. Po vpádu německé armády do města jsou Diamantovi donuc... více