Bohumil Samek k uvedení knížky na trh

recenze

Vážení přátelé uměleckých památek Moravy a Slezska,
dovolte, abych vás pozdravil obměněným výrokem antického gramatika Terentiana Maura, habent sua fata libelli; ovšem nejenom knihy, ale i jejich autoři mají „svoje osudy“. Těch i oněch nabízí historie bezpočet.
O vzniku knihy, kterou vám dnes chceme představit, pohovoří moje nejobětavější spolupracovnice Kateřina Dolejší, další řečníci snad něco povědí o rozsáhlém projektu, jehož je dnešní „trojka“ součástí. Proto se ve stručnosti omezím pouze na osobní aspekt – a na indicie vnější, jak říkával profesor Antonín Friedl.
Vyprávěním o hrbolaté cestě vedoucí ke vzniku moravsko-slezského kompendia zdržovat nebudu, pouze bych s vděčností rád připomenul, že závěrečný, zcela zásadní kámen do její stavby vložil zvěčnělý prezident České akademie věd, prof. Rudolf Zahradník.
Na prvním svazku UPMS jsem pracoval osamoceně plných deset roků. 20. listopadu roku 1989 jsem dílo, představované mnohasetstránkovým strojopisem, fotografiemi a výkresy, přivezl do vylidněné Prahy: cestou do redakce Academie jsem na Václavském náměstí uviděl jediného muže se státní vlajkou, kráčejícího středem od sv. Václava k Můstku. Tento překvapivý výjev zahájil sled oněch vnějších indicií. Pokračoval změnou názvů ulic a náměstí, završený návratem pojmenování Gottwaldova k původnímu Zlínu. Obsah textu sice nebylo nutno měnit, zasažena byla jeho struktura. Její přizpůsobování novým poměrům zabralo dva roky. Ale ani pak nebyl problémům konec; při knižním zpracování se zjistilo, že knihárna pankrácké věznice výsledný rozsah knihy nezvládne. Řešením bylo přesunutí hesla Jihlava do druhého svazku.
Příprava dvojky měla standardní průběh – až na finále: kniha vytištěna, pozvánky na její prezentaci 7. května 1999 ve slavnostním sále zámku v jihomoravských Miloticích rozeslány. Ta se však nekonala v zámeckém sále, ale v pražském knihkupectví Academie a já ji sledoval na televizní obrazovce z lůžka brněnské úrazové nemocnice. Důvod? Únava, autohavárie zaviněná vteřinovým spánkem.
Soupis tak nabral zdržení, ale nezastavil se. Pohmožděný obratel zpevnily čtyři 5 cm dlouhé šrouby a po asi dvou měsících jsem opět vyrazil do světa směrem k nejnáročnějším městům – Olomouci, Opavě, Ostravě, Prostějovu a Přerovu. Vedení Ústavu dějin umění naznalo, že je toho na mne příliš a opatřilo mne spolupracovníky. Vystřídalo se jich osm; o jejich podílu píši v předmluvě v prvním svazku aktuální trojky, zde bych jenom dodal, že nejrozsáhleji přispěla zmíněná dr. Dolejší. Zcela zásadní měrou pak v závěru, kdy mne opět zradilo tělo, takže třetí svazek UPMS, jímž končím svou profesní dráhu, jsem nucen doporučit vaší pozornosti z nemocničního lůžka.
Příznačné finále měl také onen vnější faktor. Ačkoliv rozsah aktuální publikace byl nejpozději od počátku tohoto roku známý, redakce si až se značným opožděním uvědomila, že vydává knihy o stránkovém rozsahu nepřesahujícím tisícovku. Tato komplikace se naštěstí tentokrát neřešila odložením tří set stránek „na příště“, ale rozdělením této „klády“ – jak UPMS označila šéfredaktorka nakladatelství paní Michaela Procházková – do dvou svazků. Takže třetí díl nekončí Prštnou, ale dobíhá náležitě až k poslední vesnici sub P, jménem Pyšel u Třebíče.
O Uměleckých památkách Moravy a Slezska jsem hovořil jako o soupisu. Co se však pod tímto pojmem skrývá, jak jej chápou jejich editoři?
V obecném smyslu lze pojem soupis vyjádřit jako enumeraci, seznam, sumář. Tak tomu však v našem případě ani zdaleka není. Obsahuje víc (i méně) než např. státní seznam památek – úřední dokument podléhající erozi času; ten zaznamenává zánik díla, s určitým zpožděním seznam doplňuje novými nálezy. Pokud v našem soupisu některá ze zde uvedených památek zmizí, zde bude – jako historický doklad – trvat i nadále. Nová díla se tu pochopitelně neobjeví. Jde totiž o stručnou encyklopedii, sumu vědění, soubor aktuálních znalostí o dílech nacházejících se na vymezeném území, in situ, v době vzniku našeho soupisu. Souborně jsou charakterizovány umělecké fondy veřejnoprávních sbírkových ústavů, muzeí, galerií a archivů.
UPMS prezentují výsledky letitých badatelských snah směřujících k poznání široce chápané vrstvy kulturního dědictví země, sdělují „co se ví“. Jde o hlubinnou sondu v rozsahu vymezených hodnotících kritérií, přece však – jaksi mezi řádky – skrývající třídící hledisko ohlížející se na kvalitu. Již tím, jaká sdělení a jaké výtvory se na stránky knihy dostaly, kolik místa je jim věnováno – a která absentují. Jde o autorské dílo vyjadřující sice objektivizované, přece však subjektivní názory pisatelů či editorů. Soupisový rozměr Umělecké památky Moravy a Slezska překračují i v jiných směrech. Sice zkoumají a hodnotí vývody svých předchůdců, značné úsilí však věnují vlastnímu výzkumu předmětů samotných – staveb, soch, obrazů, uměleckořemeslných výtvorů – i historických dokumentů k nim se vztahujících. V případě přesvědčivých závěrů ponechávají publikované údaje bez komentáře, jindy se nevyjadřují rigorózně, ale dávají najevo jistou nerozhodnost, nejistotu či pochybnost. Posléze naznačují i cestu, jíž by se následovníci za příznivějších okolností mohli dobrat k přesvědčivějším výsledkům, blíže k pravdě. Dílo se tak sebejistě neuzavírá na petlici, na zámek, zůstává otevřené příštímu bádání; v mnoha směrech nabízí i klíč, k otevření neznáma.

PhDr. Bohumil Samek
(k uvedení knížky na trh)

do recenzí přidává Klára A Samková

Komentáře (0)