O česko- německých vztazích

recenze

Brno-Brünn 1939-1945: Roky nesvobody. Díl III. (2013) / klara8283
O česko- německých vztazích
Uvedená kniha může být považována za "regionální literaturu", avšak svým charakterem - textem i bohatou fotografickou dokumentací - se vyjadřuje i k obecným otázkám zejména česko-německého soužití.
Text je dle mého názoru velmi informativní, uměřený, psaný pěkným jazykem. Grafické uspořádání knihy je na úrovni a tisk je vynikající. Všechny tři díly uvedené knihy se stejnou tématikou, avšak v časové posloupnosti, vyšly v letech 2011 - 2013, což se dle mého názoru na nich projevilo kladně, neboť nejsou zasaženy dnešními ideologickými nánosy. Mám obavy, že v dnešní zcela hystericky zpolitizované době by mohl jen s obtížemi vyjít text, který zde částečně přepisuji a doporučuji jej k vaší pozornosti v plném znění. (Cit. str. 292 - 3. díl)

ODSUN NĚMECKÝCH OBYVATEL Z BRNA - KOŘENY SPORU

„Obě národnosti, Češi a Němci, žily vedle sebe na území Čech a Moravy po staletí. Není třeba se vracet do středověku, který byl značně kosmopolitní, ale problémy začaly vznikat až v době, kdy se Češi začali konstituovat jako skutečný národ, se svými dějinami, literaturou, uměním a vším dalším, co k národu patří. Nacházeli se však v rakouském soustátí, které zejména od konce 18. století prosazovalo němčinu v českomoravském prostoru, a nejen tam, jako státní jazyk. Možná to bylo opatření velice praktické, ale poněkud nespravedlivé vůči Čechům a jiným národnostem rakouského soustátí, navíc opatření zvýhodňující občany, jimž němčina byla mateřštinou. Proběhla historická etapa českého národního obrození, kdy šlo zejména o to, zastavit povlovné poněmčování. Za čas si i státní moc začala připouštět, že daný stav se stává dlouhodobě neudržitelným. Bohužel, pokus zrovnoprávnit češtinu s němčinou vládními nařízeními 5. dubna 1897 za ministerského předsedy Badeniho ztroskotal na neuvěřitelném odporu německé menšiny, která nechtěla za žádnou cenu dovolit, aby čeština byla zrovnoprávněna s němčinou a byla vedle němčiny na celém území Čech a Moravy také úředním jazykem. Jakmile k vydání příslušné vyhlášky došlo, rozpoutali čeští Němci peklo: ve Vídni, v Praze i ve Štýrském Hradci vytáhli němečtí studenti do ulic s pokřikem: pryč s Badenim. Ve sněmovně řvali němečtí poslanci: Pryč s Rakouskem! Ať žije Bismarck! V českém pohraničí v městech s německou většinou se přejmenovávaly ulice a náměstí po Bismarckovi. Němci se upnuly k heslům o odtržení od Rakouska. Poslanec Wolf vykřikl na Badeniho, který byl Polák „Polnische Schufterei“, tedy polští lotři; směrem k Čechům se proslavil tím, že o nich v parlamentu mluvil jako o méněcenném národě, což odvolal až po výzvě na souboj od českého poslance Františka Udržala. Poslanec Schönerer v parlamentu zase vyslovil přání, aby německé vojsko vtáhlo do Rakouska a s prohnilou říší udělalo krátký konec. Byl to moment, kdy i vládnoucí habsburská elita došla k poznání, že rakouská říše spěje vstříc k rozpadu, že neexistuje rakouský národ, nýbrž jen jednotlivé národy bojující proti státu, které by se navzájem nejraději zardousily. Badeni musel odstoupit a nahradil jej Gautsch, který jeho vládní nařízení v únoru 1898 zmírnil. Ale ani to Němcům nestačilo a Gautsch byl vystřídán Thunem, který udělal další ústupky. Ani s tím se německá menšina nespokojila a premiérem Předlitavska se stal Manfred Clary-Aldringen, který v říjnu 1899 zbytky Badeniho jazykových nařízení úplně zrušil. Lze přijmout názor, že právě popsané události byly bodem zlomu, od kterého čeští představitelé přestali spojovat budoucnost s Rakousko - Uherskem, přestali jej považovat za svůj stát a využili pak příležitosti, která se naskytla po porážce centrálních mocnosti v první světové válce, a vytvořili si stát nový."

Z čehož plyne, že nic není tak jednoduché a přímočaré, jak to na první pohled vypadá a i odsun brněnských Němců a vůbec celý odsun Němců ze Sudet byl výsledkem zhruba dvě století eskalujícího vztahu mezi Čechy a Němci. Osobně mi je onen „středověký kosmopolitismus“, zmiňovaný v knížce, velmi blízký a považuji jej za žádoucí, avšak dle mého názoru je zřejmé, že zejména Němci 19. a první třetiny 20. století tento pohled na svět naprosto nesdíleli. Obávám se, že z tohoto úhlu pohledu, totiž, jako spor dvou národů o, ano, řeknu to slovo, LEBENSRAUM, dnes spíše EKONOMISCHESRAUM je možno/nutno nahlížet na politické dění v Evropě, minimálně té střední, i dnes. Paměť národa je sice neuvědomělá, archetypální, že se Jung z toho musí radovat i posmrtně, leč velmi obtížně předělatelná.

Druhé „ponaučení z krizového vývoje“ je dle mého názoru nutno zaměřit vzhledem ke generačním problémům a vztahům. Byli to němečtí studenti, kdo manipulovali Rakousko-Uherskem a jeho domácí politikou tak, že to přispělo významným způsobem k rozpadu státu. Mládí se vyznačuje kreativitou a velkou energií. Avšak dohlédnout do konců, bohužel, povětšinou neumí. Stejně jako starší generaci ta energie a kreativita často chybí a je záhodno, aby dávali možnost uplatnění těm, kteří těmito silami nyní oplývají, bylo by záhodno, aby se mládež občas na něco poptala. Rozdělování generací a jejich stavění jedné proti druhé, což je dnes v podstatě oficiální politika kde koho, je dle mého názoru cesta do pekel, o čemž nás učí i připomenutí této drobné výseče našich dějin.

Cit: Brno - Brünn 1939-1945, roky nesvobody. Díl III. Vladimír Filip, Vlastimil Schildberger ml.

vydal Ing. Vladimír Filip v edici „BRUNA AETERNA“, Brno, 2013.

Text je dvojjazyčný - česko-německý

recenzent: KLára A. Samková

Komentáře (0)

kniha Brno-Brünn 1939-1945: Roky nesvobody. Díl III. recenze