Berte, nebo nechte být

recenze

O aférkách vyučujících se studenty, nebo třeba obecně o vztazích věkově velmi rozdílných protagonistů se toho už popsalo hodně. Stačí si vzpomenout třeba jen na Lolitu. A mě to vlastně asi jako literární téma moc nezajímá. Tampa mě přesto velmi bavila.

Předem upozorňuji, že jakkoli jsem já třeba z knihy nadšená, vy možná nebudete vůbec. I když to se asi nedozvíte, pokud jí nedáte šanci.

Děj si přečtěte v anotaci. Ta to sice shrnuje celkem suše, ale zato přesně. Já doplním, že hlavní postava – krásná, sebevědomá, provokativní Celeste – vám asi nebude sympatická, ať byste se sebevíc snažili najít pro její amorální názory a činy nějaké ospravedlnění. Výbojná, sexem posedlá učitelka sama žádnou lítost neprojevuje.

Nelitují asi ani objekty jejich tužeb, studenti z jejích tříd, kluci pod zákonem. Čeho by taky litovali? Že jim nesmírně atraktivní, zkušená žena splnila jejich nejtajnější sny?

Co je na knize tak zneklidňující, ne-li přímo šokující, nejsou ani tak explicitní popisy sexuálních scén, jako spíš příliš nepokryté popisy zvrácené mentality hrdinky. Jak celkem trefně upozorňuje autor doslovu, Celeste si při lovu svých obětí počíná stejně chladnokrevně a vypočítavě jako třeba Hannibal Lector v Mlčení jehňátek. Ví, za čím jde, a dostane to. Elegantně, s přehledem.

A stejně jako jeho – můžete ji odsuzovat, nesouhlasit s ní, nebo ji tak trochu i nenávidět, přesto u vás bude z nějakého důvodu vzbuzovat respekt.

Napsaná je ta kniha tak výborně, že jsem si ji podtrhla skoro celou. Nicméně když na to zpětně koukám, trochu se stydím něco citovat. Vyhnu se rozpakům tím, že obrátím pozornost k jedné vedlejší postavě, Celestině kolegyni Janet, jejíž popisy mě mimochodem natolik těšily, že jsem si původně pohrávala s myšlenkou věnovat jí celou recenzi.

Janet měla neustále napůl přimhouřené oči, a když ke mně mluvila, dívala se mimo mě kamsi dozadu – jako kdyby hleděla do blízké budoucnosti a viděla zítřejší zklamání.

To je ještě jeden z těch mírnějších kousků. Celestino pozorování je poznačeno jakýmsi divným opovržením. Nedá se říct, že by lidi ve svém okolí nenáviděla. Jsou však spíš vnímáni jako překážky na její cestě za naplněním jejích intimních tužeb. Především manžel. Manžel si to tady na několika místech opravdu pořádně schytal.

Už dlouho jsem měla podezření, že Fordovy vnitřnosti zapáchají jako laciné syntetické koberce, takovým tím přízemním chemickým zápachem, který chce působit nově, ale přitom jenom potvrzuje svoji nesnesitelnou všudypřítomnost. Je to pach, který říká: Vůbec nejsem vzácný. Ve skladu mají dost rolí na to, aby do mě obalili celou zeměkouli.

Je to karikatura, nadsázka, myšlenka dovedená do extrému, ad absurdum. Pokud se na tuto vlnu nenaladíte, bude vás to pořádně štvát. Pokud jo, budete mít několik příležitostí se vesele zasmát.

Ačkoli je to podle mě dílo literárně hodně zajímavé, autor doslovu se překvapivě věnuje převážně jeho morálním aspektům. Můžete hloubat spolu s ním. Za mě: nepopírám, že mnohá díla mají i v tomto směru výpovědní hodnotu a u některých by se to snad i mělo brát v potaz, analyzovat, chválit, odsuzovat, ale tady se mi to opravdu nechce řešit.

Doufám, že si i takhle nekompromisní, tak nějak bych řekla anti-líbivá knížka najde u nás své příznivce. Podle mě si to prostě zaslouží.

Komentáře (0)