Béčko ze špitálu

recenze

A zase jeden debut … Tentokrát americký. Román Kimmery Martinové z atraktivního lékařského prostředí. Sáhla jsem po něm na doporučení. A tak trochu v obavě, že mě čeká další upachtěný pokus o rafinované napodobení Robina Cooka.
A tato obava se vyplnila i nevyplnila zároveň. Srdcová královna se osvědčené šabloně přece jen vymyká, čímž si vysloužila mou recenzi. Na rozdíl od oblíbených thrillerových kousků mága lékařské prózy je román Kimmery Martinové komornějším psychologicko-romantickým dramatem s výraznými prvky „ženského“ psaní.
Stručně nastíním fabuli: příběh se točí kolem vztahu dvou spolužaček z medicíny (sebevědomé kardioložky Zadie a uťáplejší traumatoložky Emmy), kterým školní přátelství vydrželo i do praktického života. Do idylky je vražen klín v podobě fešáckého kolegy, který kdysi v mládí silně ovlivnil životy obou lékařek. A po letech se zase objeví na scéně a začne tanec. Zadie odkrývá netušené informace o Emmě, což zpochybní její mínění o ní a rozvrátí jejich vzájemný vztah. Děj pak nezadržitelně vrcholí dobře vygradovanou dramatickou zápletkou, ale to už by nebylo dobře více prozrazovat.
Mám-li hodnotit kvalitu zpracování tématu, pak dlužno připustit, že poznatky jsou poněkud ambivalentní. A to i s přihlédnutím k mé obvyklé shovívavosti vůči debutům. Takže zaprvé: zřetelně rozdílná úroveň první a druhé poloviny díla. Jako kdyby se ze začátku Martinová teprve učila psát, pak si došla na nějaký kurz tvůrčího psaní … a zbytek knihy už dokončila viditelně vypsanější rukou. A zapomněla přitom zrevidovat neumělý začátek. Jinak řečeno, první půlka je rozbředlá, nepřesvědčivá, prostě tak trochu jako maturantská slohová práce. Druhá půlka už dává tušit literáta. Jak přibývá kvality, je čtenář konfrontován čím dál uvěřitelnějšími emocemi. A stejně tak se nesměle klube i myšlenkově bohatší druhý plán. To vše na pozadí rostoucí dějové pestrosti a dramatičnosti. Martinová prostě potřebuje vyvolat napětí, aby z ní byl dobrý vypravěč.
Plusy: jedním velkým plusem je druhá polovina opusu. Bohužel to vynikne v kontrastu se slabší polovinou první. Autorka najednou dokazuje, že umí projektovat štěpné myšlenky do akčního spádu vyprávění, což je nezbytné pro napsání dobrého románu. Navíc umí hutnost děje šikovně odlehčit humorem.
Mínusy: určitá neuspořádanost a kvalitativní nevyrovnanost. Jako škodlivý pokus vnímám i snahu o „vtipnost“ komentářů tříleté dcery doktorky Zadie. Že by autorka čerpala z vlastní (rodičovské) zkušenosti? Na mě to působilo spíš trapně. No, a největší mínus: knihu jsem dočetla s pocitem, že pokud bych ji minula, o nic bych nepřišla.
Sečteno, podtrženo: knihu nevnímám jako vyslovený propadák, ale ani jako veledílo. Pocity smíšené, z nichž vyniká dojem, že přečtení této knihy nebylo životní nutností. Prostě béčkové drama ze špitálu. Uvidíme, s čím přijde Martinová příště.

Komentáře (0)