Báječní muži s harfou

recenze

Kamarádka má dceru, která je harfistka. Regulérní povolání. Studovala na to však roky, a když ji kamarádka jako dítě či dospívající vozívala na různé koncerty, musela ten nástroj nacpat bezpečně do auta. Proto, když vůz dosloužil, měla vždy na prodejce aut, který k ní přistupoval jako k hejlovi, jediný požadavek. Ne barva. Ne zrcátka. Ne čalounění. Ne značka. Musela se do vozu vejít harfa. Zdaleka ne každý jejímu požadavku dokázal vyhovět.

Proč však knižní recenzi uvádím takto. Harfa není úplně obvyklý nástroj v našich končinách, a i když je pro efekt mnoha skladeb potřeba a i skladby složené vyloženě pro ni jsou nádherné, přece jenom je počet harf na kilometr čtvereční, oproti třeba kytarám, v našem státě o něco menší.

Proto kniha, která přes svůj poetický název měla podtitul „Harfeníci severu“, mě celkem dost zaujala. Abych přiznala, jen představit si harfu chce trochu mojí fantazie, úplně často ten nástroj nevídám a jak může být kniha postavena na hráčích na harfu? Jak?

Pro pochopení pojďme nahlédnout na začátek příběhu.

Existuje země jménem Ilusie (jak již napovídá název knihy) a v ní žije národ Ilusijců. Klasické království se svou šlechtou, hrady, dvorem, pravidly a problémy. A princeznou Ilusie je princezna Elian. Nezdolná a nezkrotitelná dcera poloboha Ila, úřadujícího krále Ilusie. O tu v příběhu jde především.

Dílem osudu i mistrovských zkoušek se Elian, pak již Sarai, princezna požívá luxusu mnoha jmen a možnosti volby, dostane s mistrem Eiccou na Sever. Sever píšu záměrně velkým S, protože je to další kus země, byť v područí Ilusie a ohrožován sousedním vojenským státem Irinií. Mezi Sarai a Eiccou vzniká cit, upřímný, vřelý a Sarai se i přes svou divokost najednou přestává neustále bránit a bouřit. S Eiccou náhle svět dává smysl a není nutné se stále stavět na odpor, Eicca je tu pro ni, její láska i harmonie.

Ilusie není sérií z červené knihovny, pokud tím není myšlena barva krve, takže tento cit bohužel nemá dlouhého trvání a Sarai je náhle vržena do role, jakou si nikdy nepřála mít. Náhle musí řešit otázky, které jí drásají srdce, ale ucítí téměř zapomenuté odhodlání. Je rozhodnuta jít trnitou cestou dále, aby zjistila, kdo stojí za roztrháním jejího srdce a cáry.

Trochu se posuneme, protože ještě jednu dost významnou dějovou záležitost chci zmínit. Sarai totiž tu cestu nejde sama. Postupně se k ní připojí družina bodrých severských harfeníků, konečně, i Eicca měl svou drahou a milovanou harfu, a pomáhají Sarai na její cestě, která není jen její osobní cestou planoucí pomsty, ale postupně se mění v pouť pro zachování jejich země. Ve hře je náhle mnohem více, než pouhá msta. Osud celého Severu náhle stojí na zraněné ženě a jejích přátelích. S každým dnem je jim však jasnější, že hrozba sama nezmizí a je konečně třeba odpovědět na věky nezodpovězené otázky.

Třeba i kdo je skutečným vládcem Severu.

Ilusie je boží. Je. Je to tak mnohovrstevnatý příběh, ve kterém je toho tolik, že nevím, co vyzdvihnout dříve. Napětí. Lásku. Přátelství. Boj. Pro mě to byl humor. Skvělý, místy škodolibý, ale inteligentní humor. Interakce mezi postavami, jejich postřehy, odpovědi a naprostá absence autority k čemukoliv a komukoliv mi byla neskutečně blízká. I když kniha řeší i vážná témata, autorka do ní dokázala schovat a vetknout tolik vtipných situací, že jsem se smála při čtení zcela otevřeně. Ať už se jedná o narážky mezi muži, na Sarai nebo její ostré odpovědi k nim, případně spousta jiných situací, je to napsáno skvěle a bez křečí.

Ale jinak je to fantasy se vším všudy. Ilusie i Sever jsou země se svými mýty, kouzly… i draky. Bitvy i život v táboře jsou popsány bez pokusu cokoliv učesat a o své hrdiny se budete bát. Navíc mocná temná kouzla opanují i vojsko jdoucí za vítězstvím dobra a zlo natahuje své drápy odevšad. Do konce příběhu si nemůžete být ničím jistí.

Ke knize jsem se dostala náhodou. Na jedné sociální síti měl jiný autor vyfoceno něco na pracovním stole a na kraji záběru ležela hromádka knih různých barev s jedním stejným slovem na hřbetu. Ilusie. Začala jsem zjišťovat více a dopátrala se velmi zajímavého světa, který není úplně nepředstavitelný. Postavy v něm nejsou vyloženě nadlidské, a i když mají některé z nich poněkud jiné schopnosti, než obyčejní smrtelníci, svým jednáním to najevo nedávají. Tak je někdo polobůh, no a co.

Stejně je trapnej a nic nechápe.

Už nyní jsou na světě další dvě pokračování a jeden prequel a rozhodně je to zajímavá volba. I pokud světu fantasy zase tolik neholdujete, myslím, že tento příběh nemůže zklamat. Už pro svou úžasnou přímočarost, humor a nadhled se jedná o jednu z knih, která dokáže zvednout náladu.

Zkuste se tedy projít Ilusií, dojít až na Sever a v mezičase popít něco piva u ohně s upřímným národem s břitkým humorem a stále naladěnými harfami. Můžete slyšet mezi strunami mnoho příběhů a všechny budete mít chuť vyprávět.

Jen vyrazit.

Komentáře (0)