Andaluská mandlová polévka

recenze

Šáááhlá, je šáááhlá, naznačuje Mitchell, krouží si ukazováčkem kolem spánku. Všem je to jasné. I vám. Skládá nesmyslné básně, v bazénu si hraje na mrtvou, nebo třeba aranžuje myší ocásky do vázy jako kytky. Jo, krom toho, že je šáhlá, je totiž taky botanička.

„To je Bellis perennis.“ Utrhla hrst čehosi, co vypadalo jako kvítky sedmikrásky, a nacpala si je do pusy. „Každá rostlina má nějaké příbuzné.“
Zavrtala obličej do květů, které držela, a vyjmenovávala mu jejich latinské názvy. Zapůsobila na něj něha, s jakou svírala rostlinky v prstech, vykládala o nich se samozřejmou důvěrností, jako by skutečně tvořily nějakou rodinu s všelijakými problémy a neobvyklými vlastnostmi. Pak prohlásila, že nejvíc ze všeho v životě chce spatřit pákistánská maková pole.

Víte, co se stane, autorka vám to prozradí hned na úvodních stranách: Kitty se vyspí s Joem, uznávaným anglickým básníkem. Potkali se na dovolené. Na francouzské riviéře. V mnoha jiných knihách byste tímto odhalením přišli o největší překvapení, o všechnu radost ze čtení. V této knize ne. Jednak proto, že je prostě skvěle napsaná, jednak proto, že o ten sex zas tak nejde.

Dvě manželské dvojice odpočívají v letní vile nedaleko Nice, spolu s jednou náctiletou dcerou. Zpočátku to třeba vypadá idylicky – lahodné večeře, posezení u vody, návštěva Ponylandu. Ale nervozita je zjevná, a poté, co jednou ráno objeví Kitty, jak se nahá rochní v jejich bazénu, všechno se najednou pozvolna vykolejí. Joeova manželka totiž sličné slečně podezřele ochotně nabídne ubytování. Vzadu máme volný pokoj, nechcete?

Nebo by se taky dalo říct: Mám záletného manžela, nemáte zájem si ho vyzkoušet?

Když nějaká dvojice nabídne azyl či pokrm tulákovi nebo samotáři, nebere ho ve skutečnosti mezi sebe. Hrají si s ním. Předvádí se před ním. A když si to odbydou, nejrůznějšími oklikami dají bezprizornému hostu najevo, že už musí odejít. Dvojice se vždycky nemůžou dočkat, až se budou moci vrátit ke svému úkolu, tedy ke snaze zničit svého životního partnera pod záminkou, že jim jde pouze o jeho dobro. Nezadaný host je pouhým rozptýlením od takového úkolu.

Andaluská mandlová polévka a pákistánské makové pole. Lidé navenek neobyčejní, vevnitř až příliš povědomí na to, aby vás jejich osudy nechaly v klidu. Možná totiž s nimi máte společného víc, než byste si byli ochotni přiznat.

I kdyby ne, nekompromisně úsečný, nečekaně vtipný způsob, jakým Deborah Levy líčí svůj příběh, vás sejme.

Když nasedli do auta, řekla mu, že má hlad. K jejich oboustrannému trápení se jí vrátilo koktání. Nevadilo by mu, kdyby se někde stavila na p-p-p? Vůbec ne, odpověděl, taky bych si pizzu dal, a pak našli restauraci vedle kostela se stolky venku v teplé noci.

Ten jemný humor, to, jak moc se bavíte, vás možná bude mýlit – kromě toho i rozsah svádí k domněnce, že jde jen o takové lehké čtení na dlouhý večer. Ale Levy toho má hodně co říct. A říká to jedinečně. Odborná kritika taky byla najednou na rozpacích, k čemu tento její počin přirovnat. Nic to nepřipomíná. Je sympaticky svá.

Nebudu ji vykládat, nebudu ji pitvat. Jen tak jsem nadhodila, co na jejím díle okouzlilo mě, a budu doufat, že si toho všimne víc lidí. Odeon vstoupil do nového roku v novém šatu, z toho jsem zatím mírně v rozpacích, a z výběru titulů vlastně také, ale uvidíme, necháme se překvapit. Doplavat domů je každopádně malý skvost. Víc takových!

Komentáře (0)