A smrt přijde znovu

recenze

Znám od Františka Niedla historické romány, z nichž sérii o platnéři přezdívaném Pavouček či sérii o rytíři Wolframovi čtu vlastně každý rok znovu a znovu. Znám Niedlovy detektivní příběhy, četla jsem Niedlovy válečné romány. Že je autorem dystopie, jsem nevěděla. Současně mě velmi překvapilo, jak je kniha z roku 2004 aktuální, děsivá, mrazivá, přitom klidná jako většina Niedlových textů. Vše se odvíjí pomalu, krok za krokem, postavy dělají předem neočekávané kroky, nikdo nespěchá.
Hlavní hrdina tentokrát není rytíř bez bázně a hany, pevný ve svých postojích, který má vždy dopředu promyšleno, co bude dělat. Naopak, ještě téměř chlapec, který nikdy nemusel čelit výzvě větší než školní zkoušce, se najednou ocitá v ohrožení života a jeho kroky jsou leckdy nelogické, asi takové, jakých se lidé prostě dopouštějí. Teprve v polovině knihy se dozvíme, že nemá důvod se bát svých rozhodnutí, protože všechny jeho kroky ho neomylně vedou ke smrti, a on to ví. Děsivá bezmoc a fatálnost situace čtenáře pohltí. Niedl zajímavým způsobem ukazuje, jak lidé teprve ex post zjišťují, co všechno vedlo k nastalé situaci: jejich vlastní lhostejnost nad politickou situací, neznalost a neochota zapojit se do společenského dění, touha po majetku, ale také že i kdyby se sebevíc snažili, zřejmě by nemohli na tom, co se děje, nic změnit. O to děsivější je závěr knihy, ve kterém se hlavní hrdina ptá: "A co bych asi tak měl udělat?"
Je těžké číst podobná díla právě nyní, v roce 2023 v Evropě, kdy vše vypadá, jako by se temné předpovědi dystopií mohly naplnit.

Komentáře (0)