A jak to vlastně bylo?

recenze

Vzpomínky bývalých příslušníku sborů PTP, tedy pomocných technických praporů, nejsou snadno uchopitelné. Nepomáhala tomu ani dobová propaganda, která z jejich příslušníků udělala zločince, vyvrhele a nebezpečné živly, kteří otročili za nic dlouhou dobu, a propaganda se snažila všechny přesvědčit, že zaslouženě a moc tomu nepomohl ani Miloslav Švandrlík, který udělal z PTP praporů a služby u nich komedii, nad kterou se mnozí pamětníci šeredně pozastavili. Každopádně v 50. letech u nich skutečně sloužil, možná tehdy ironizoval až příliš (emotikon ženy s krčícími rameny).

Tento rozptyl svědectví však činí tuto problematiku poněkud obtížnou. A právě k lepšímu pochopení i uchopení může dopomoci soubor autentických vzpomínek, konkrétně jejich první díl, Hořké vzpomínání.

S ohledem na fakt, že jako vedoucí důstojníci byli k PTP dáváni příslušníci tehdejší armády za trest nebo za neschopnost, silně pochybuji, že pod vedením naštvaných psychopatů se mohl kdokoliv cítit dobře, ovšem jako všude existují světlé výjimky, není však možné z nich dělat pravidlo.

Ke knize samotné. Útlý svazek v měkké vazbě je souborem vzpomínek jednotlivců, kteří po roce 1989 byli ochotni poskytnout svá svědectví. Svazek je uveden přiměřeně dlouhou předmluvou i faktickým úvodem do historie a problematiky PTP praporů a pak již pokračují jednolité dopisy a příspěvky k věci. Jsou různé délky, česky i slovensky a obsahují různě podrobné vzpomínky na jednotlivé útvary i konkrétní osoby. Jsou logicky psány většinou v první osobě, pisatelé uvádí svůj život či spíše jeho těžko zapomenutelnou část. Vzpomínky jsou skutečně z celé republiky. Mně jako moravskoslezského patriota logicky nejvíce lákaly příspěvky ze zdejšího kraje, protože jsem věděla z jiných zdrojů, že PTP prapory byly zneužívány i na šachtách, každý příspěvek byl však nesmírně zajímavý.

Svědectví to nejsou jednoduchá. Ukazují, že byly prapory, kde se to tzv. „dalo“. Velitelé byli sami režimem trestáni a měli jistá pochopení. Ale většinově to bylo peklo hodně vzdálené od pojetí Švandrlíka a vojína Kefalína. Nesmírné psychické i fyzické utrpení mužů, kteří se provinili jen tím, že žili a nesli dědičné břemeno v systému, který nedával smysl. V mnohých vzpomínkách je nemálo smrti, utrpení a lze nalézt vzpomínky i na kamarády, kteří se konce „služby“ nedožili vlastní rukou.

Někdo může namítnout, že jsou si vzpomínky podobné, že jim toto chybí a jiné přebývá. To se tak u osobních zpovědí stává, že nejsou literárně dokonalé a utrpení je bohužel hodně podobné napříč republikou i časem.

Každá vzpomínka je však nesmírně důležitým svědectvím o časech, kde zbytečné utrpení mnoha nepřineslo nic dobrého, a marná snaha režimu o převýchovu sadistickým způsobem nepřevychovala nikoho. Jen upevnila odpor vůči zřízení, které nakonec právem zaniklo.

Zbyly soubory vzpomínek často už nežijících příslušníků, které dodnes skládají dohromady mozaiku doby, jakou už nechceme nikdy zažít.

Komentáře (0)