Zahrada bohů přehled

16.08.2023

Tento díl se mi líbil nejvíc, vtipné příběhy, krásný popis krajiny.

07.07.2022

Povedlo se mi přečíst závěrečný díl „Korfské trilogie“ na Korfu, což mu rozhodně dodalo na plasticitě. Pojmy jako „město“ nebo Liapades už pro mě nejsou abstraktní; umím si přesně představit, kde Margo políbila škrpály svatého Spyridona; na prašných cestách mezi olivovníky jsem v duchu viděla malého Geralda jedoucího na Sally s ušisky čouhajícími ze slamáku. A hlavně, hlavně už znám vilu Durrellových i zátoku, kde asi kotvívala Bublina. Zkrátka Korfu, s kterým jsem se (stejně jako můj otec a dědeček) důvěrně seznámila z Durrellových knih, je mi teď ještě důvěrnější.

Ale nemyslím, že se mi 3. díl líbil nejvíc jen kvůli tomu. Je zralejší, a to i spisovatelsky, byť houšť adjektiv by potřebovala prosekat (Hemingwaye by z nich stoprocentně ranila mrtvice). Příběhů o rodině Durrellových i zvířátkách, od plšíka po strašníka, je tak akorát. Objevují se tu Theodor a rádža Džidži, pravděpodobně nejcharismatičtější z korfských obyvatel/hostí (ačkoli v seriálu je mám radši než v knihách). A láska k ostrovu, Řekům i přírodě, spojená s jejich znalostí, dodává autorovým vzpomínkám velice příjemný tón.

Obdivuji Gerryho, který ve svém dětském pokoji prováděl operace zlomených ptačích křídel, a přeji mu těch pět let mezi olivovníky prozářenými světluškami.
Mimochodem mě potěšilo, že hodně věcí se na ostrově nezměnilo - třeba klepy probírané na náměstí, protože tu každý každého zná. Nebo zákonitost, že libovolný pokus něco organizovat ústí do katastrofy (vítání královské návštěvy), což je fenomén jaksi trvalý a panhelénský. A pak mě také těší, že některé věci se naopak změnily alespoň častečně; například, jistě i Gerryho zásluhou, zacházení s oslíky.
PS. Titul této knihy, „Zahrada bohů“, si Korfané vepsali do Durrellova památníku na náměstí. :)