Vzpomínky ledu přehled

Tam kde skončil první díl a souběžně s druhým se odehrává tento třetí, který se několikrát nepřímo protne s druhým a přitom všem přímo navazuje na první. A Erikson v něm šokuje (a nikoli naposled) hned na úvod.

Nejenže se nevrhá rovnou do víru dění mezi desítky postav a zájmových skupin jak je jeho (ne)dobrým zvykem, on si dokonce najde čas i na vysvětlování zákonitostí světa, jeho historie a podíváme se na zoubek i nejedné z postav, které byly v prvním díle; jak to jen říci a neurazit; poněkud dvojrozměrné. V zásadě vše co bylo třeba vysvětlit, tak vysvětleno je; ovšem každá z odpovědí vzbuzuje hned několik dalších otázek.

Díky nabobtnalému rozsahu zbývá i velký prostor pro postavy; a autor ho plně využívá. Je čím dál tím lépe vidět, jak ohromně se oproti jedničce vypsal. Sice je zde těch jeho überbijců a bohů více než (před)minule, ale nehrají prim, nevstupují do popředí a neřeší se tu vše magií; a když už na ní dojde řada, tak je užitá s citem a ne nadužívána na každém kroku. Jediným úletem je v tomhle ohledu linie Závisti a její kumpanie; co je moc to je moc.

Největší síla tu tkví v obyčejných postavách (z těch desítek postav „druhého sledu“ pak speciálně duo Pazderka - Mizela stojí za zmínku) a jejich krutých osudech (ano, opět je autor k postavám až krutě, nikoli však bezdůvodně, nekompromisní; začínám již chápat odkud se vzal název celé ságy). Právě díky skvělým postavám to je i nemálo emocionální; závěr Itkovianovi linie či dvojitá tryzna na úplný závěr jsou pak vrcholy knihy a nikoli epické monumentální bitevní výjevy.

Když k tomu přičtete skvělé tempo, které nepolevuje (a nedovoluje knihu odložit), spoustu zvratů i finále, které by omladina trefně označila jako „kulervoucí“ a v úplném závěru během dvojité tryzny i emocionální, tak tu máme zatím nejlepší... Ehm, vlastně ne, nemáme.

Přes veškeré klady to nedosahuje kvalit druhé části. Především proto, že zatímco minule platilo „co linie to jiný styl“, tak tentokrát jsou všechny na jedné vlně. Na jednu stranu je to klad (nesporně je to soudržnější), na tu druhou by osvěžení v podobě „něčeho zcela jiného“ přišlo při těch více jak devíti stech stranách k duhu.