Vzpomínky ledu

Po dočtení celé ságy mohu slavnostně prohlásit, že se jedná o její nejlepší díl.

Je to jasné. Na prvú knihu som nadával (a dodnes nadávam); pri druhej som si zvykol; pri tretej už niet cesty späť. Hoci som stále toho názoru, že Erikson nie je normálny, po tejto knihe sa zo mňa definitívne stal fanúšik Malazu.

Kniha je natoľko vrstevnatá, že som po čase vzdal akúkoľvek snahu sledovať nejaké dejové línie a nechal sa unášať dejom. Miestami som sa strácal, niektoré veci úplne nechápal, ale to nevadilo.
O dosť viac sarkazmu, ktorý tu ale bol tak nejak prirodzene. Nechutnosti v podobe tenescowri a mŕtveho semena, ktoré pôsobili nadmieru znepokojivo a nekomfortne. Zamrzela smrť niekoľkých obľúbených postáv. Posledná kapitola zasiahla a čítala sa ťažko.

Jediná vec, ktorú musím vytknúť sú preklady niektorých mien postáv. Miestami bolo fakt ťažké nájsť si na internete info o nejakej postave, keď sa v českom preklade volala úplne inak.

Když jsem kupoval první knihu z Eriksonova dark fantasy, nevěděl jsem vlastně, co od počinu čekat. Z různých stran jsem dlouho slyšel, že jako skalní fanoušek fantasy žánru musím Malazan ságu povinně přečíst, ať už to budu nenávidět nebo milovat. Měsíční zahrady pro mě byly strastiplná, trnitá cesta k ponoření se do spletitých příběhů mnoha postav a magického systému, který tento svět ovládá. Nevěděl jsem, co se to sakra děje, ale jo. Zamiloval jsem se a zamiloval jsem se tak moc, že jsem okamžitě musel koupit Deadhouse Gates. Tam se ve mně něco zlomilo, něco co tam čekalo celou dobu. Svět mě absolutně pohltil a teď u Memories of Ice jsem naprosto ponořený do děje, hltám každou stranu a nemůžu přestat. K tomu připočtěme, že knihy čtu v angličtině, což mě v jazyce výrazně posouvá a sága nabírá opravdu unikátní zážitek. Takže ano, jedná se o jednoznačnou povinnost každého milovníka temného fantasy. Doporučuji vřele všem, kteří jsou podobně nastavení a milují Tolkiena, Sapkowského nebo i Martina. Nemůžu se dočkat čtvrtého dílu, něco tak epického jsem nečetl od střední školy!

Asi tomu opeavdu příjdu na chuť, začíná se mi to líbit

Víte na co vzpomíná led?

Třetí díl Malazské knihy padlých na to má poměrně obsáhnou odpověď na bezmála tisícovce stran. Vzpomínky zde hrají avýznamnou roli - jsou spjaté s genocidou maskovanou vizí spravedlnosti, ale i celým národem, který není víc, než vzpomínkou na lidství a pouhým stínem své předchozí existence. Jejich povaha ale nepřináší nostalgii, jako spíše nekonečný smutek, bolest a tíži té domnělé spravedlnosti.

Vzpomínky zároveň patří dvěma šelmám, starším bohům rozděleným Pádem, kteří se po staletí hledali, aby mohli znovu usednout na trůny své držby. A přestože jim vládne divoká zvířecí přirozenost, bez lidských přátel by se znovu sejít nedokázali.

Zatímco konec Domu mrtvých ve vás zanechá krvácející díru, Vzpomínky ledu se trochu vrací v čase. Děj obou knih sleduje stejné období, ovšem na odlišných kontinentech. Ano, bude se bojovat, dokonce intenzivněji a brutálněji než v Psím řetězu, a čtenář zároveň dostane mnohem širší spektrum postav, ke kterým může přilnout, aby mu se Erikson vzápětí vzal. Jasně, už v prvních dvou dílech se umíralo, ovšem Vzpomínky vás zastihnou nepřipravené. Hrdinská oběť pro záchranu přítele, jakoby mimochodem zmíněná smrt z absolutního vyčerpání či všechny Kápěho cesty v patách Kčača (ne, tak se skutečně ta rasa nejmenuje :D).

Bolest, která vám po dočtení zůstane v srdci tak nepramení z poctivého budování sounáležitosti napříč celým dějem, jako spíše ze zdánlivě malých hrdinství, držení nesplnitelných přísah i hory mrtvých ve jménu jedné ženy. V břemeni odpuštění, které smrtelná duše nedokáže přijmout, údělu matky, jejíž dcera jí vzala úplně vše, či zrození nové válečné kumpanie z popela svých předchůdců. V tom, kolik přátel a lásek najdete a za ty stovky stránek zase ztratíte, abyste Eriksona z hloubi duše proklínali a zároveň obdivovali za to, co dokázal a jak hluboko pod kůži se vám dostal.

Jsem ráda, že moje potřetí bylo díky Planetě9, protože tohle nové vydání s ilustracemi Tomáše Kučerovského je naprosto top. Maličko ji sice hyzdí řada překlepů - i když chcycec se objevil tolikrát, že bych to pomalu považovala za záměr - ale nakonec se k ní jako hrdý Palič stejně budu vracet pokaždé se stejnou láskou.

Tak táto kniha mi dala zabrať, nie že by som sa v nej strácal, ale boli úseky, keď som mal chuť tú knihu hodiť o stenu. Nie v tom zmysle, že by bola zlá, ale nie nadarmo je to kniha padlých. Ako je to pri knihách Abercrombieho, aj tu musí čitateľ počítať, že nie každý osud postavy je práve ten pozitívny, ale človeka fakt naštve, keď si vybuduje nejaký vzťah k postave a zrazu jeden sek mečom a koniec.

Zatiaľ príbehovo najlepšia kniha. Spája predchádzajúce knihy a trošku viac rozvíja postavy, ktoré boli možno aj trochu zabudnuté v predchádzajúcich častiach. Pannionské dominium a Chromý boh vytvorili spolu silného nepriateľa, preto sa Malažania museli spojiť s Kaladanom Chmurom a Anomanderom Rekom.

Opäť obrovské množstvo postáv, ktoré sa môžu zo začiatku pliesť, a hrúbka knihy taktiež dokáže odvrátiť pozornosť, no určite to stojí za prečítanie. Do príchodu do Capustanu sa to trošku vlečie, to len aby dal autor priestor novým postavám ukázať, čo sa v nich skrýva, no po útoku na Capustan to začína v knihe odsýpať. Samozrejme, moji najväčší favoriti sú Paliči mostov. Jednotka vývrheľov, ktorú sa snaží cisárovná znova využiť vo svoj prospech. Netreba viac písať, človek si to musí prečítať.

Ano, je možné tuhle knihu milovat a zároveň nenávidět.
.
.
.
.
.
.
.
Je tam jeden padlý voják, jemuž bych rád… vzdal
čest…

Velkolepý fantasy "špalek" napěchovaný až k prasknutí poutavým příběhem.

Třetí díl monumentální skládačky příběhů jednotlivců, ras i bohů série Malazská kniha padlých, zahltí čtenáře hned od začátku velkým množstvím postav i dějů, ale tentokráte se není čeho obávat, vše postupně zapadne na svá knižní místa. Chce to jen větší dávku trpělivého a soustředěného čtení, patřičné nadšení i spousty času, ale zážitek je zaručený.

Největším tahounem knihy jsou bezesporu jednotlivé charaktery, které v podání Stevena Eriksona působí až hmatatelně realisticky. Způsob jakým přemýšlí, to jak je v kombinaci jejich kladných i záporných vlastností autor nechává jednat, působí velice uvěřitelně a ač je charakterů v knize opravdu mnoho, čtenář nemá problém s většinou z nich navázat nějaké emoční pouto, což (jak je u Eriksona již známo) vede na konci knihy někdy i k... řekněme smutným následkům.

Stranou samozřejmě nezůstanou i dějové linky, autorova schopnost vystavět charaktery si totiž nijak nezadá s jeho schopností vyprávět, což se nejvíce odráží na průběhu v pravdě epických bitev, kdy čtenáři nezbyde než tajit dech a nevycházet z úžasu.

Slabinu jsem tentokrát nenašel a nebo nechtěl najít, knihu odkládám s nadšením a velkou touhou v sérii pokračovat.

Tam kde skončil první díl a souběžně s druhým se odehrává tento třetí, který se několikrát nepřímo protne s druhým a přitom všem přímo navazuje na první. A Erikson v něm šokuje (a nikoli naposled) hned na úvod.

Nejenže se nevrhá rovnou do víru dění mezi desítky postav a zájmových skupin jak je jeho (ne)dobrým zvykem, on si dokonce najde čas i na vysvětlování zákonitostí světa, jeho historie a podíváme se na zoubek i nejedné z postav, které byly v prvním díle; jak to jen říci a neurazit; poněkud dvojrozměrné. V zásadě vše co bylo třeba vysvětlit, tak vysvětleno je; ovšem každá z odpovědí vzbuzuje hned několik dalších otázek.

Díky nabobtnalému rozsahu zbývá i velký prostor pro postavy; a autor ho plně využívá. Je čím dál tím lépe vidět, jak ohromně se oproti jedničce vypsal. Sice je zde těch jeho überbijců a bohů více než (před)minule, ale nehrají prim, nevstupují do popředí a neřeší se tu vše magií; a když už na ní dojde řada, tak je užitá s citem a ne nadužívána na každém kroku. Jediným úletem je v tomhle ohledu linie Závisti a její kumpanie; co je moc to je moc.

Největší síla tu tkví v obyčejných postavách (z těch desítek postav „druhého sledu“ pak speciálně duo Pazderka - Mizela stojí za zmínku) a jejich krutých osudech (ano, opět je autor k postavám až krutě, nikoli však bezdůvodně, nekompromisní; začínám již chápat odkud se vzal název celé ságy). Právě díky skvělým postavám to je i nemálo emocionální; závěr Itkovianovi linie či dvojitá tryzna na úplný závěr jsou pak vrcholy knihy a nikoli epické monumentální bitevní výjevy.

Když k tomu přičtete skvělé tempo, které nepolevuje (a nedovoluje knihu odložit), spoustu zvratů i finále, které by omladina trefně označila jako „kulervoucí“ a v úplném závěru během dvojité tryzny i emocionální, tak tu máme zatím nejlepší... Ehm, vlastně ne, nemáme.

Přes veškeré klady to nedosahuje kvalit druhé části. Především proto, že zatímco minule platilo „co linie to jiný styl“, tak tentokrát jsou všechny na jedné vlně. Na jednu stranu je to klad (nesporně je to soudržnější), na tu druhou by osvěžení v podobě „něčeho zcela jiného“ přišlo při těch více jak devíti stech stranách k duhu.

Knihu jsem, po odložení před 3,5 rokem konečně vzal zpět a dočetl. No, ale co říct.... Jsem na rozpacích, protože po vcelku dobrém prvním díle a za mě skvělém druhém přišel třetí, který mě bohužel zklamal. Hodně lidí píše, že je to zlomový díl, jenže já byl z Měsíčních zahrad i Domu mrtvých nadšený a tady mě nadšení opustilo a i proto jsem knihu nedočetl v kuse. Fantasy svět je to skvělý, ale na můj vkus je tam prostě přehršel postav a knížka mohla mít klidně o 200-300 stran méně, protože spousta pasáží tam bylo za mě zbytečně moc vleklých. Neříkám, že mě kniha nudila ale prostě nebylo to ono. Dám samozřejmě šanci dalšímu dílu, protože i tak se ve Vzpomínkách ledu našlo spoustu skvělých pasáží a prostoru pro pokračování.

Tak to máme za sebou. 2 roky čekání na tísicistránkovou jízdu po emoční horský dráze, a jako bonus dostanete vlastní srdce zlomený na dvě půlky jako lázeňskou oplatku, no neberte to. Válka holt nezná vítězů, jen poražených, a jedinej kdo se chechtá, je nakonec ten parchant v Kápi. Jseš hajzl Eriksone, to je největší kompliment, kterej ti můžu složit. :))

Nu, závěrem nezbejvá, než zamáčknout slzu, mentálně se obrnit a začít odškrtávat dny před návratem do Sedmiměstí. Sejdeme se tam.

Bohové pod námi,dlouhé čekání je u konce, nové vydaní je konečně tady! Manžel na mě sice koukal trochu divně, když jsem se mazlila s balíčkem a následně vysvětlovala knize, že je krásná a uložím ji k sestřičkám....ale myslím, že Malažané mi rozumí
Za mně je tohle naprostá špička epic fantasy, i po mnoha letech a někalika přečteních. Velké díky Planetě9 za revidované vydání v pevné vazbě.

Zatím nejlepší díl. Svět vytvořený Eriksonem se mi líbí víc a víc, tedy samozřejmě co do četby (být bych tam nechtěla :) ) Vrhám se na další díl a myslím, že pro zbytek letošního roku mám asi vystaráno (já snad oželím i dokončení čtenářské výzvy!).

Pořád si říkám, kdy přijde ten díl, který mé nadšení trochu zchladí a ono furt nic! Mně to prostě fakt baví, ten způsob, jakým autor píše a tvoří příběh. Ano, člověk se musí trochu víc soustředit, aby se v tom neztratil, ale.. Ty postavy, tak živě a nádherně napsané-to za to prostě stojí. Opět plný počet, za mě zaslouženě.

Tak se po 3 letech zase potkáváme s panem Eriksonem. Přišlo na mě období, kdy jsem dočetl veškeré dostupné aktuální fantasy a můj vnitřní čtenář začal dostávat fantasy hlad. Oprášil jsem tedy jednu sérii, kterou jsem naposledy četl před 2.5 lety! Tehdy jsem byl ze stylu autorova psaní zhnusen (první kniha mě zrovna nenadchla, ta druhá naprosto zmátla a u téhle jsem usoudil, e nehodlám něčím takovým vůbec ztrácet čas). Jenže jsem si mezitím někde přečetl komentář, že od cca 4. knihy se to začíná zlepšovat a čtenář už se v tom myšlenkovém klystýru autora začíná pomalu orientovat. Samozřejmě jsem absolutně nevěděl, co se ve světa Malazu předtím odehrálo a tak jsem si čtení knihy dal jako test. I tady bohužel pokračuje moje zmatenost mezi většinou postav, ale tak nějak jsem si udělal ucelenou představu a asi to všechno zhltnu nárazově. Jdu na 4. díl a uvidíme...

Vzpomínky Ledu jsou asi nejvíc akční, dynamický a zábavný díl celého Malazu. Třetina knihy je jedna velká bitva, poměrně dobře zpracovaná. Rychlý Ben ukazuje co umí a ostatní Paliči mostů mu zdatně sekundují. Balast typu.... dinosauři se šavlema, šamanka s x osobnostmi a Barghasty jsem schopen překousnout. Kdyby se kniha osekala od nesmyslů a zbytečných linek na polovinu, bude to skvělá Fantasy jízda....takhle jen klasický, lepší Erikson.

Strašně moc jsem si přála najít další epickou fantasy sérii, která mě pohltí a budu o ní přemýšlet na každém kroku. Strašně jsem si přála, aby se mi Malaz líbil.
Ale ne.
Dospělou fantastiku zvládám, ba naopak ji vyhledávám, nepotřebuju vodit za ruku a každý fakt mít zopakovaný třikrát, a tak jsem skromně doufala, že po 1700 stranách textu už přece musím chápat, jak funguje magie, kam se série ubírá, jaká je motivace postav, kdo je vlastně kdo a o co tady do psí díry jde?!
Ale ne.
Někde tady v komentářích jsem četla, že na třetím díle se to láme - buď přečtete Vzpomínky ledu a nadšeně pojedete dál, nebo je v půlce odložíte a přiznáte si, že Malaz nebude pro vás, tak jako já.
Fandové argumentují tím, že až budete tu sérii číst podruhé, potřetí, že to teprve bude jízda, ale upřímně já nemám tolik času, abych mohla útrpně louskat desetidílnou sérii jenom proto, abych ji mohla jít číst podruhé. Erikson je možná génius, ale dost možná si z nás jen celou dobu dělá srandu, protože doteď sám neví. Nehvězdičkuju, nedočetla jsem.
PS: originální název Malazan book of the fallen považuju za nejlepší pojmenování literární série vůbec.
PS2: reedice od Planeta9 je tak krásná, že si ty knížky snad budu kupovat dál, i když je nebudu číst.

Very well, permit me, if you will, on this night. To break your hearts once more.


tak kolikrát ještě, Eriksone?

Z úvodných troch dielov sú Vzpomínky ledu najprístupnejšou knihou, čo robí samozrejme familiárnosť postáv a aká-taká znalosť loru, vďaka čomu tých 1000 strán zbehne ešte rýchlejšie (čo nikdy nebol nejaký problém, pretože Erikson píše štýlom, ktorým nenudí ani na jednej strane). V dielčích scénach a momentoch (útok na Capustan, Whiskeyjack, všetko so Stříbrnou liškou a paní Závist, atď) sa mi tento diel páčil viac než predchádzajúce, no ako celok u mňa aj tak zatiaľ vyhráva Dům mrtvých, ktorý mi prišiel o niečo viac koherentnejší a údernejší. Záver ale opäť najsilnejšou stránkou knihy a aj pomerne prekvapivý. Stále sa neviem nabažiť toho sveta a po krátkej pauze plánujem ísť hneď na štvrtý diel.