Rosshalda přehled

Je to tak trochu zastřeně a zasněné, jako kdyby malíř Johann Veraguth – Hessův hrdina – svůj obraz lehce lazuroval modrošedými tóny typickými pro krajiny nahlížené perspektivou. A je to styl, který jsem zatím stačil u Hesse rozpoznat, ačkoliv je to jeho třetí kniha, kterou jsem zatím stačil přečíst (po Demianovi a Siddhárthovi).
Ale pokud zůstanu u té alegorie vztahující se k malíři Veraguthovi podstatné je, že obraz, jenž vymaloval Herman Hesse v knize „Panský dům“, sám o sobě je velmi ponurý a tragický a ona lazura pocity z něho spíše umocňuje.
Dva citliví lidé – umělci – dospějí k úvrati svého společného života, aby se každý vydal vlastní cestou. A v rozjitřené době přijdou o dítě. To je uvedeno v anotaci, takže neprozrazuji nic, co by čtenář nezjistil, aniž knihu otevře. Možná, že se nakladatel ani nedopustil velkého prohřešku prozrazením zápletky, protože (ač je velmi důležitá) to podstatné čtenář nachází v textu samotném.
Je to otevřená „zpověď“ stárnoucího muže, jenž opakovaně ztrácí smysl života, aby se ho pokusil najít radikální změnou prostředí a životního stylu. Navíc ho autor opouští v okamžiku, kdy – obrazně řečeno – do nového života právě vykračuje. Takže se happyend z podstaty nemůže konat.
Hesse, a je nutno zdůraznit i výborný český překlad, pečlivě volil slova, aby vyjádřil tichou zachmuřenost, zádumčivost a vytrácející se naději. Je to psychologické, ale efekt je dosažen jemným stylem, nikoliv hrubým jazykem.
Veraguth mi byl velmi blízký a měl jsem pocit, že mi Hesse promlouvá do srdce.
V mé knihovně se mi ještě nějaký Hesse nabízí a vypadá to, že neskoční jen u těch domácích knih.
Panský dům je určitě hoden přečtení. U citlivějších čtenářů je však třeba dbát na případnou kontraindikaci…