Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji přehled

28.03.2025

Toto by fakt malo byť povinné čítanie, čo všetko dokáže človek urobiť v mene nejakých „ideálov“. Presne, ako tu píšu iní, je to publicistika (vynikajúco spracovaná), ale dej sa posúva dopredu. Ku knihe som sa dostal náhodou, mám ju požičanú. Asi v polovici som ju chcel odložiť a už sa k nej nevrátiť, ale nejako mi to nedalo a čítal som ďalej. Odporúčam to aj ostatným, keď ju budú čítať. Hrozné, nedokážem si predstaviť, že by som tam žil. Napadajú mi nejaké dystopické romány, ale toto je realita. Ak tí ľudia nejakým spôsobom získajú slobodu, tak budú potrebovať aspoň desať generácií, kým sa naučia ako-tak normálne žiť. Poznáme to tiež, ale toto je extrém.

17.02.2025

Ač literatura faktu, tak čtivá jako beletrie. Obsahově však šílená, že zpovědi uprchlíků od Niny Špitálníkové působí jako Večerníček.
Předpokládám, že kníže pekel Lucifer chodil do KLDR na školení, ale když to viděl, pověsil své řemeslo na hřebík, rozpustil peklo a šel psát verše.
Zlehčuji to.
Když na konci 20. století zemře 2 milióny lidí hlady v jedné Zemi během pár let, je to naprosto strašné. Nebýt humanitární pomoci OSN, dopadl by hladomor asi ještě hůř. Jak pravdivě, byť cynicky řekla paní Songová "Všichni, kdo to nemohli přežít, už zemřeli". Horší je, že režim dál utrácí peníze za zbraně, vyhrožuje světu jadernou apokalypsou a lidé dál hladoví, umírají a mizí. Humanitární organizace tím, že dostávají k lidem základní pomoc, tak fakticky a paradoxně prohlubují tento stav, protože se režim o ně nemusí starat. Jinak to nejde a režim toho zneužívá. A tak to jede pořád dál, od roku 2011 s mladým Kimem, který však jede v tvrdých liniích svých krutých předků, takže šance na změnu je nula.