Hrdinské činy brigadýra Gerarda přehled

24.09.2021

Dobrodružství plukovníka Gerada mě skoro vůbec nebavilo a lze jenom blahořečit šťastnému Doylovu kroku, když se rozhodl po svém dobovém úspěchu s anekdotickými příběhy žvanivého plukovníka Gerarda opět vrátit ke spisování případů Sherlocka Holmese, kterého pro ten účel coby jeho tvůrce nechal vstát z mrtvých a tak se stát bezpečně pro naše časy nejslavnějším detektivem světa. - K druhé knize: brigadista a později plukovník Etienne Gerard má v sobě píkarovské rysy vlasti poslušného francouzského vojáka poloviny předminulého století; srovnejž si jej čtenáři případně s příběhy dona Quijotem, k němuž se zde Doyle přiblížil svým slohem i formou - hned v první epizodě brigádník Gerard přichází o ucho, které je mu uťato, když v setmělé vězeňské cele statečně nastoupí na místo své milenky, krásné Lucie, vnučky benátského dožete, která má být za své provinění znetvořena. Sympatické je, že autor nechává záměrně Gerarda opakovaně až do nebes s fungující komikou vynášet vlastní odvahu, popisovat své avantýry a hrdinské kousky, třeba když zachránil Napoleona Bonaparta tím, že si během pronásledování nasadí na hlavu jeho generálskou čapku. ("Nemám ve zvyku býti nepřítomen, když se stateční mužové se scházejí." "Moje smrt bude zcela nepochybně hroznou ranou pro ty, kdož mne milovali, pro mé husary, i pro ty ostatní, kteří zůstanou nejmenováni." "Kdybych byl zemřel této noci, mé jméno by nebylo zapomenuto. Moji noví i staří kamarádi, roztroušení po různých místech, měli by konec konců společný bod ve své lásce a obdivování Etienna Gerarda.") V plukovníkovi Gerardovi se mi vyjevil zcela jiný Doyle, než jakého jsem dosud znal. Knihu v českém vydání z roku 1925 doprovází ne zcela stoprocentně povedené a tím poněkud legrační ilustrace F. Schenka.