zuba
přečtené 133
Rychlopalba
2015,
Štěpán Kopřiva
Rychlopalba Štěpána Kopřivy je moc dobrá kniha. Na každou jeho novou věc se vždycky těším a nenechám si ji ujít. Tohle dílko je ale jiné. Policejní detektivka se vším všudy, jak se píše v doslovu neo-noir. Přesto je podle mě autorův rukopis krásně čitelný. Rychlopalbou bych nenazval jen tuto knihu, přijde mi, že je to vlastně jednoslovné shrnutí stylu, jakým Štěpán Kopřiva píše. Rozjede velkolepě svou hru, svůj svět, a čtenář se jen baví a vlastně se od díla nemůže odtrhnout. Z čeho jsem trošku na rozpacích je závěr, respektive rozuzlení případu. Napadá mě, že u všech jeho knih je to vždy nejdiskutovanější část. Snadno by se řeklo, že ho autor prostě neumí napsat, neví jak dílo dokončit. Ale jak o tom tak přemýšlím, přijde mi, že je to tak schválně. Kniha je plná zvratů, jako všechny jeho knihy, hrdinovi se tam vždycky stane to nejhorší při cestě dějem, jako ve všech jeho knihách a pak se to má celé rozuzlit a najednou je tam po dočtení takové: Cože? Jak to vlastně myslel? Nebo: Jak to teda vlastně bylo? Ale asi to tak prostě má být, mindfuck na závěr. Prostě Štěpáne piš dál Těším se na další kousek, ať už to bude cokoli.... celý text
Císařův prezident
2015,
Dušan Spáčil
Komentovanému dílu nelze upřít čtivost, jeden to snadno přečte během delší cesty vlakem někam a zase zpátky. Ale! To si autor vážně myslí, že kdyby byl TGM synem Františka Josefa a byl takhle pod kontrolou a v přízni tolika státních úředníků, že by si to ani jeden z nich nikam nezapsal? Aby to lidově řečeno někde neprásk? Že by se to neobjevilo v žádném deníku? Prostě, že by se o tom už nevědělo? Úplně alergický jsem byl na autorovy soudy a věty, kde domýšlel, jak je císař šťasten (nebo naopak) ze svého prvního levobočka, nebo jak mohl autor vědět, že si císař tu či onu zprávu o Masarykovi přečetl? Z čeho to vzal? Prostě celá kniha je postavena na jediné hypotéze, že synem Františka Josefa I. je Tomáš Masaryk. To by nevadilo, ale autor nejdřív nastíní, že se touto hypotézou bude zabývat. Doloží to jedním a ne jednoznačným zápisem v císařově deníku. Tím je s dokazováním konec a pak je tento postulát brán jako hotová věc. Jako fakt, na kterém staví celý příběh knihy. To přece nejde. Tohle by neobstálo ani jako solidní žurnalistika, notabene knihu nelze považovat za historickou práci. Nicméně až do konce je čtenář před tuto pravdu stavěn. V poslední kapitole si autor trochu polepšil a naznačil, že to otcovství vlastně není jisté a že by pomohly testy DNA. K čemu pak těch předchozích 280 stran dohadů? Jako příklad aplikace kognitivních dějin? Jedině! Skoro mi přišlo, že tou poslední kapitolou autor naznačuje, že tu knihu napsal z recese. Pokud jsem to takto pochopil správně, je to vlastně sympatický jev. Faktograficky je kniha nejsilnější ve svých vedlejších příběhových liniích (život Františka Josefa I., jeho rodiny, osudy Masarykových, každodennost pozdní habsburské monarchie). Tyto pasáže jsou svědomitě provedené výpisky z literatury faktu, včetně děl odborných. Dá se předpokládat, že samotnému psaní předcházelo pečlivé studium. Jaká škoda, že toto nastudování literatury mělo vlastně jen sloužit jako umě nastavená omáčka k prvotní hypotéze.... celý text
Zaměstnanecká sídliště v severních Čechách mezi lety 1918-1938. 1, Státní hornické kolonie
2014,
Alena Sellnerová
Moc pěkná, přehledná a krásně grficky vyvedená publikace se spoustou zajímavostí. Vřele doporučuji všem, co se o sociální otázku zajímají i milovníkům dějin architektury.... celý text
