Zdeněk Brdek
přečtené 250
Možnosti milostného románu
2019,
Jan Němec
Brněnský spisovatel Jan Němec (narozen 1981) na sebe výrazně upozornil v roce 2013, kdy vyšel jeho oceňovaný román Dějiny světla. V něm autor umělecky zpracoval osudy světoznámého fotografa a buddhistického praktika Františka Drtikola. A rovněž ve své nejnovější knize Možnosti milostného románu se rozhodl pro beletrizaci skutečných událostí, tentokrát takových, které pocházejí z jeho vlastního života. Dějovou linku románu, v podstatě docela banální, tak tvoří (podle všeho) autobiografický příběh milostného vztahu spisovatele Jana a mladší dívky Niny: od seznámení přes poznávání se, společné soužití až po krizi a finální krach celého vztahu. Příběhové pasáže jsou ovšem střídány úvahami (především o lásce a psaní samotné knihy), vloženými texty jiných autorů (novinové články i úryvky prózy) nebo více či méně zábavnými doplňky – čtenář si třeba může sám vybrat z nabídky mott. K tzv. postmoderním hrátkám se čtenářem také patří setkání dvou Janů z různých časových období, rozhovor autora se sebou samým nebo jmenný rejstřík umístěný ve dvou třetinách knihy. Síla Němcova psaní rozhodně spočívá v jeho bravurním vypravěčství. Dokáže být vtipný, přemýšlivý, dojemný, výstižný i poetický (na každém odstavci by se daly vyučovat druhy obrazných pojmenování); Němcův styl je propracovaný a inspirovaný. Pro někoho možná až příliš, občas mohou množství metafor nebo sklon k efektně formulovaným moudrům působit protivně. Podobně otravné je někdy také Janovo mentorství či nenápadné intelektuální machrování. Pokud se čtenář navíc neorientuje v českém literárním a akademickém provozu, bude jeho zážitek patrně chudší. Každopádně jsou Možnosti milostného románu pozoruhodným příspěvkem k žánru autofikce, jehož nejvýraznějším představitelem je dnes Nor Karl Ove Knausgård se svým šestidílným opusem nazvaným Můj boj. Němec Knausgårda několikrát ocenil, například za otevřené komentování vztahu literatury a spisovatelova všedního života nebo za upuštění od jejich utopického oddělování, na němž je založena moderní literární věda. Autofikci pak považuje (viz Host z března 2017) za reakci na enormní množství znaků a mediálních produktů, jimiž jsme v současnosti zahlceni a skrze něž se pisatelé autofikce pokoušejí propsat zpět ke svému autentickému životu. Nakolik se to Janu Němcovi podařilo, ví jen on sám. Pokud my čtenáři překousneme jeho místy přehnané předvádění, co vše v literatuře dovede, můžeme se pobavit tím, jak si s psaním i s námi pohrává.... celý text
Serotonin
2019,
Michel Houellebecq
Houellebecqovy knihy obvykle působí dost kontroverzně, takže má vedle početné skupiny fanoušků také řadu kritických odpůrců. Ať už se počítáte k těm, či oněm, nelze mu upřít schopnost vnímat určující tendence současné doby a provokativně je komentovat. Autorův zatím poslední román částečně zapadá do sledu jeho předchozích titulů, v nichž se zabývá krizí euroamerické civilizace, částečně se ovšem odchyluje. Hlavní hrdina Florent-Claude je přitom typickou houellebecqovskou postavou: sečtělý, finančně zabezpečený čtyřicátník, který se dívá na svět kolem bez iluzí (někdy snad až moc cynicky) a postupně se mu čím dál víc odcizuje. Důležitým impulzem protagonistova vyprávění je situace, kdy opustí svůj dosavadní život (odejde z práce a od své mladé japonské milenky), aby získal prostor k jeho rekapitulaci. Připomíná si tak své mrtvé rodiče, kamaráda ze studií, pracovní pozice a především několik málo žen, s nimiž v minulosti žil. Přestože ani v Serotoninu neschází explicitní popisy sexuálních aktů, jimiž jsou Houellebecqovy texty známé, sexualita už zde na rozdíl od předešlých knih nefunguje jako jeden z mála (třebaže prchavých) momentů angažování se ve světě, neboť hrdinův chtíč vyprchal vlivem konzumovaných antidepresiv. Paralela se stavem západní civilizace je zde zřejmá, dočteme se ještě několik bystrých postřehů a výstižných pozorování (třeba o generačních rozdílech), ale na Houellebecqa se to zdá trochu málo. Osobně mi schází autorovy provokativně podnětné vize budoucnosti, jak se objevují například v Elementárních částicích (1998) nebo v Podvolení (2015). Serotonin tak považuji za spisovatelovu nejlyričtější prózu. Hlavním záměrem vyprávění jako by bylo vykreslit smutnou atmosféru jednoho lidského života, který už má to lepší za sebou (podobně jako celá západní společnost). Florent-Claude prožil šťastné chvíle, ty ale pominuly s bezohlednou nevyhnutelností, aniž by bylo možné je prodloužit – klíčové okamžiky potenciálního zvratu lze totiž rozpoznat až zpětně. Vítězí všeobecná entropie: přísliby zůstaly nenaplněny, smysl snažení se vytratil, tělo chátrá. V tomto zůstává Houellebecq sugestivní, nicméně pro svého pravidelného čtenáře toho mnoho nového nepřináší, snad jen s výjimkou většího množství ironického humoru. Přesto však vynaloženého čtenářského úsilí nelituji.... celý text
