witiko přečtené 635

Runy – dějiny, dešifrace, výklad 2003, Lars Magnar Enoksen

Skvělá příručka, která v sobě spojuje praktickou učebnici s kulturními dějinami run (včetně našich znalostí o nich) a obsahuje i širší historický kontext jednotlivých dochovaných nápisů. Reprodukce jsou kvalitní a dobře čitelné, takže většinou se lze dobře orientovat a sledovat autorovy komentáře k daným vyobrazením. V češtině je téma run bohužel zatíženo esoterickým new age balastem, ve kterém se člověk snadno ztratí a zabředne do spekulací i nesmyslů, takže jsem moc rád, že jsem natrefil na tuto solidní publikaci, která mi konečně hodnověrně a poctivě vysvětlila, v čem jsou runy fascinující a proč patří k cennému kulturně-historickému dědictví celé Evropy. Jak totiž víme z nedávného nálezu (viz Zajímavosti), unikátní zápis runové řady se dochoval i z našeho území, a to už ve slovanské době.... celý text

Sto let českých Vánoc 2018, Petr Koura

Vánoční svátky máme spojené s představou určitého slavnostního až posvátného bezčasí, kdy se běžný život zastaví a ke slovu se dostává tradice a rituál. Snažíme se, aby vše bylo po ten čas tak, jak jsme rok od roku zvyklí a jak to bylo dřív. Tahle unikátní knížka ale ukazuje, že i tyto svátky mají svoje dějiny, a to dějiny i velice nedávné.... celý text

Medvěd: Dějiny padlého krále 2011, Michel Pastoureau

Číst Pastoureaua znamená vydat se s průvodcem do hlubin kulturní paměti. Je to průvodce s neuvěřitelným rozhledem, všímavostí, hloubkou a mimořádným citem pro nejrůznější souvislosti, asociace a synchronicity. Je neuvěřitelné, jak čtivě, komplexně a ze všech možných stran (nejen symbolických, historických, ale i zoologických) dokázal v této knize uplést kolem medvěda tak hustou síť významových vztahů a souvislostí. Ale přitom je to síť, která medvěda nespoutává a neomezuje, ale naopak mu vrací jeho původní sílu a hloubku významů. Přitom nic z toho nejsou únavné nebo podružné detaily, medvěd je zde zrcadlem obecného vývoje evropských hodnot od pravěku přes středověk až po 20. století. Myslím, že každý, kdo si knihu přečte, už bude na medvěda nahlížet úplně jiným způsobem a pocítí i jistou posvátnost, které se dříve tento někdejší král zvířat v našem vědomí i podvědomí těšil. A také velký smutek a lítost: "Zabíjením medvěda, svého příbuzného, svého obrazu, svého prvního boha, člověk již dlouhou dobu zabíjí vlastní paměť a více či méně symbolicky i sám sebe. Na to, abychom mohli doufat v nějaký zvrat, už je příliš pozdě." Tato kniha je v jistém smyslu krásným, ale o to bolestnějším náhrobním pomníkem tohoto zvířete... Jediné, co by bylo možné vytknout, je, že ačkoli autor zapracovává celoevropský kontext (např. je tu i zmínka o českém "tabuovém" jménu "medvěd"), přeci jen primárně a především vychází z francouzského prostředí, až se zdá, že Francie byla vždy kulturním pupkem Evropy. Nicméně, ono to tak nejspíš opravdu bylo... 110%  ... celý text

Poutní umění ve středověku jako tělesný zážitek 2022, Ivan Foletti

Nemá chybu. Krásně napsaná i graficky a obrazově skvostně vybavená kniha, kde pestrost úhlů pohledu jednotlivých kapitol od různých autorů drží pohromadě tím, že jejich pořadí reflektuje hlavní etapy poutní zkušenosti. Už jen začíst se do této knihy je jako vydat se na cestu – v tomto případě nejen krajinou, ale i časem a mentalitou.... celý text

V genech není všechno 2012, Robert Boyd

Pí a jeho život 2004, Yann Martel

Při četbě touto knihou jsem si prošel dost divným vývojem. Zpočátku (život v Indii, zoologická zahrada a duchovní hledání) to bylo ryzí nadšení, potom (při ztroskotání a během prvních dnů na člunu) velké napětí, poté (dlouhé přežívání na moři) čím dál tím sílící čtenářská únava až vyčerpání chvilku vystřídané zaujetím (pobyt na liánovém ostrově) a nakonec (vyšetřování) obrovské zklamání až naštvání. Pod dojmem toho závěru mám dojem, že mě ta kniha obelhala. Čekal jsem, že všechno to utrpení a brutalita bude vykoupené nějakým dechberoucím duchovním prozřením a osvícením, ale nic takového se tu nekoná. Pokud je poselstvím knihy závěr, že věřit v Boha je přece krásnější a smysluplnější než hledat pravdu, tak to mi za to opravdu nestálo. Kniha má navíc divně nevyváženou kompozici (autor/vypravěč se v závěru úplně vytratí ve prospěch úředního protokolu, zbytečně natahované dialogy...) a především obě hlavní části knihy nejsou dost dobře navázané a propojené, takže hrdinovo duchovní hledání a zaujetí pro vše náboženské se na moři jaksi vytratí. Snad se jen párkrát pomodlí, ale že by svoji dosavadní víru a náboženské představy nějak konfrontoval tváří tvář základním otázkám přežití a nesmírnosti moře, tak to tu prakticky nenastává (snad jen s výjimkou pěkného mystického zážitku mořské bouře). Hlavní hrdina tu vlastně navzdory krajním zážitkům vůbec neprodělává nějaký vývoj a duchovní zrání. Kniha má ambici skloubit teologii se zoologií, ale to se bohužel moc nedaří. Takže jako teologický román je to příliš povrchní až nicneříkající a jako robinzonáda je to málo dobrodružné, ani trochu romantické a příliš brutální (aniž by to tu mělo nějaký další smysl). A jako dokument (třeba jak přežít na moři ve člunu spolu s tygrem) si to hraje na schovávanou s výmluvou, že není pravda jako pravda, a že to všechno třeba byla jen nějaká alegorie. I to moře samotné je tu zdrojem utrpení a naprostého zmaru, nikoli krásy nebo povznesení. Takže co je tu vlastně tématem? A proč jsem to vůbec četl..? Podle mě jde o přeceněnou knihu, která si (i přes své světlé stránky) trochu hraje na něco, čím není. A nebo sama neví, o čem vlastně chce být.    ... celý text

Vznik Evropy 2013, Jan Bouzek

Jako koncept je to skvělý nápad, ale přirozeně s sebou nese problémy pasáčka a příliš velkého stáda ovcí. Tu a tam se mu povede elegantně sehnat to stádo dohromady (tj. vměstnat všechny ty rozmanité případy kulturního vývoje v různých oblastech Evropy do obecného a přitom zajímavého rámce), ale pak se mu to zase rozuteče (musí se detailně věnovat jednotlivým specifikům), takže celkově je to takové předení dost zašmodrchané niti. I ta chronologie tu spíš skáče různými přískoky (občas, vlastně často se autor musí vracet k době, o které už mluvil, ale na jiném místě), než že by přirozeně plynula, ale neumím si představit, jak jinak a lépe by ten časoprostorový rámec měl být organizovaný. Výsledně to, co bylo jistě velmi náročné na psaní, je stejně tak obtížné i na čtení. Když se stádo příliš rozuteče, je to občas až duchamorné, a když se povede sehnat dohromady, občas se mi ty analogie a souvislosti jeví jako až příliš odvážné. Od antiky dále už je ta nit výrazně patrnější, ale pravěk je o dost obtížnější pojmout v celku. Ale určitě mi ale ze čtení (pasení či předení) něco zůstává a tu a tam se vynoří opravdu zajímavá myšlenka či souvislost. Obrazově je kniha přebohatá. A rozhodně plní svůj účel tím, že z hlediska archeologie ukazuje, co udělalo Evropu jak v hmotném, tak i duchovním slova smyslu. 70%. ... celý text

Dějiny lidí 2022, Martin Rychlík

Kniha s plným počtem hvězdiček (100%) znamená asi něco v tom smyslu, že přesně naplnila očekávání a účel. Ale u tohoto opusu je to málo, protože dalece přesahuje, co by čtenář očekával a jde nad rámec i té nejbujnější představivosti. Nejen obsahem a tím, co všechno může obnášet být člověkem, ale i skvělou koncepcí (konečně někdo v těch "kulturních univerzáliích" udělal pořádek), obrazovou přílohou a velice čtivě až "výživně" napsaným textem (zvlášť oceňuju vtipně formulované tituly jednotlivých kapitol). Autor se v předchozích knihách věnoval na můj vkus spíš dílčím, přiznejme si, že trochu efektním vnějším bizarnostem, až jsem si říkal, jestli to není škoda, ale v téhle knize jde k něčemu podstatnému a velmi základnímu. Ta kniha zavání člověčinou od začátku do konce. Ono totiž být člověkem je samo o sobě jedna velká bizarnost. Občas se vám z toho smrádku bude dělat špatně a budete se chtít nadechnout čerstvého vzduchu, ale jindy zas zjistíte, že v tom našem čerstvém vzduchu spousta vůní chybí... A nakonec, že i to je prostě jen náš vlastní smrádek. Takže čichejte, čichejte člověčinu a sami uvidíte, co to s vámi udělá. Snad jen jednu výtku bych měl. V závěru autor uvádí i další srovnatelné pokusy hledání kulturních shod, ale mě tam dost chybí kulturně univerzální sedmero lidských ctností, ke kterým v roce 2019 dospěl výzkumný tým antropologů na Oxfordské univerzitě pod vedením Olivera Scotta Curryho (přidávám do Zajímavostí). Jinak ale kniha ve své koncepci, záměru a záběru nemá chybu.... celý text

Veliké theatrum 1980, Václav Kaplický

Autor opět nezklamal, velice barvitě a věrně vylíčené historické události, kdy se lámaly nejen dějiny, ale i lidské charaktery. Je to opět, jak je pro jeho tvorbu typické, případ anatomie lidské špatnosti, která vyplouvá na povrch v době dějinných zvratů – v tomto případě korytářství, hrabivosti, patolízalství, licoměrnosti a převlékání kabátů. Užívám si výstižnou psychologii postav, skvělé dialogy, evokaci prostředí a přesně dávkované napětí. A opět mě mile překvapilo, že autorův pohled na události kolem stavovského povstání a Bílé hory není tak ideologicky černobílý, jak bych v době vydání románu čekal, a nešetří kritikou padni komu padni. Kaplický jasně ukazuje že toto povstání bylo jednou z největších hloupostí, kterých jsme se ve svých dějinách dopustili (pokud je lze vůbec považovat za "české"), nehledě na to, jak bylo samo o sobě amatérsky organizované, naivní a hlavně (na to se tu klade největší důraz) bez patřičného charakteru a mravního étosu. K tomu stačí jen dodat názor některých historiků, že kdyby se bitva na Bílé hoře vyvinula opačně, byla by germanizace a ztráta suverenity ještě daleko horší, totální a zřejmě už nevratná. Ostatně to, co páni stavovští direktoři dopustili ve svatovítské katedrále, bylo podle mě symbolickým předznamenáním toho, co se naštěstí nakonec nepovedlo. Takže nejslavnější "česká" prohra na Bílé hoře (ve skutečnosti vedená hlavně cizinci) byla možná spíš naší výhrou. Tak daleko Kaplický samozřejmě nejde, to bych ho už příliš překrucoval, ale pořád jde o skvělou historickou literaturu. Docela by mě zajímalo, jestli autora nepřivedla k tématu zkušenost s obdobím normalizace (tak jako jeho Kladivo na čarodějnice reaguje na politické procesy v 50. letech) – rok prvního vydání by tomu odpovídal. Dějiny se prostě v různých variantách opakují, což ovšem neznamená, že by se z nich lidé poučili, natož pak polepšili. Ale číst si o tom Kaplického rozhodně neomrzí :-)... celý text

Pravěk českých zemí v evropském kontextu 2011, Jan Bouzek

Pod vlivem výuky dějepisu na základní škole mluvíme v souvislosti s Evropou o "pravěku", zatímco pro oblast Středomoří, Egypta, Blízkého východu a Mezopotámie používáme pojem "starověk", Tím se z obou stávají úplně samostatné izolované světy. Vzpomínám si na překvapení, když jsem jako kluk četl, jak se jeden z hrdinů Štorchova Bronzového pokladu dostává do Egypta. Ten jeho údiv z pyramid byl i můj. Tahle knížka poskytuje právě ty vazby a vztahy, jak oba tyto civilizační světy propojit a chápat evropskou prehistorii jako vlny jednoho oceánu, které přicházejí střídavě ze všech směrů, ne jako izolované ostrovy, které se občas vynoří a zase zmizí pod nehybnou hladinou. Autor to dokládá zejména artefakty (obrazová a mapová příloha je mimořádně bohatá, v podstatě až komplikuje plynulé čtení), ale občas se pokouší nacházet souvislosti i v duchovním vývoji, což v některých případech může působit dost odvážně, ale v jiných nepostrádá intuitivní logiku. Samozřejmě tu často naskakuje věčná otázka, co z toho bylo šíření lidí a co z toho výměna, napodobování a uzpůsobování artefaktů, znalostí a myšlenek. Na mnohé z těchto otázek už dnes archeologie dosáhne spoluprací s populační genetikou a archeogenetikou, takže v tomto ohledu je už věda podstatně dále. Tahle kniha ale pořád zůstane cenná, a to určitě nejen shromážděním názorného obrazového materiálu artefaktů a mapkami jejich výskytu. Možná jsem očekával více místa pro shrnutí "ducha doby", jenž by se dal z archeologických nálezů postihnout, ale tím spíš se chystám na autorovo dílo Vznik Evropy, kde toho asi bude víc.... celý text

Zrození Evropanů: Skutečný příběh našich předků vyprávěný geny 2022, Johannes Krause

Nedávno jsem přečetl v anglickém překladu, takže můžu rovnou prohlásit, že jde zatím o nejlepší a také nejaktuálnější publikaci o archeogenetice v češtině. Velká pochvala nakladateli, že ji tak rychle vydal, protože knihy na toto téma velice rychle stárnou. Kniha je velice čtivá a přitom odborná a seriózní, J. Krause je jednou z největších kapacit ve svém oboru. Dovedu si představit (už to slyším...), že některým lidem bude vadit zdánlivá snaha o senzační aktualizaci, takže chci rovnou zdůraznit, že když autoři v roce 2018 psali o roli šíření infekčních nemocí v (pre)historické Evropě, bylo to až neuvěřitelně prorocké, žádná laciná aktualizace. Velké emoce možná vzbudí i téma migrace a jak autoři správně píšou, přináší vlastně argumenty oběma stranám. Takže toto je prostě věda a na čtenářích je, jestli si z toho chtějí mermomocí vytvořit nějakou ideologii a dávat faktům znaménka plus, nebo minus. Perfektní kniha, čtěte co nejdřív, než se sama stane prehistorií našeho vědění. Zatím shrnuje dosavadní poznání o osidlování Evropy zcela přesně, aktuálně a poutavě. 110% nejen za knihu samotnou, ale i za nakladatelský počin.... celý text

Projekt Gilgameš 2019, Štěpán Kučera

Ne, tak tohle mi vůbec nesedlo. Po knize jsem sáhl poté, co mě schopností vyprávět exotické příběhy oslovila autorova druhotina. Ano, vyprávět umí skvěle, ale tady vyloženě tahá svým vypravěčstvím čtenáře na vařené nudli, podobně jako Sl svého robopsychologa. Z toho košatého proudu vyprávění totiž nic neplyne, žádného smyslu existence se nedoberete. Vždyť "Lidský smysl života je příběh, a čím lépe se vypráví, tím se stává skutečnější... Příběhy jsou algoritmy a matematické vzorce a vy si jimi dopřáváte dočasné uspokojení, iluzi poznání vlastního já." Nesedlo mi to ani koncepčně, protože ani jako sci-fi to nefunguje. Ten rozhovor robopsychologa s umělou inteligencí je nepřirozený a dost hloupý, ten vědec s ní mluví spíš jako arogantní blbec. Žádný obohacující dialog člověka se svým inteligentnějším výtvorem, jenž nakonec převezme vládu, se nekoná. Všechno to ústí do dost cynické vize nesmyslu lidského života. To člověka dost často napadne, byť si to nechce přiznat, ale je nutné k tomu dospívat formou barvitého vyprávění, které vlastně nemá žádný smysl? Odnáším si z knihy nepříjemný pocit promarněného času.... celý text

Oči moře: Sochy z lodních přídí 2022, Claudio Magris

Krásný nápad, ale ta kniha, kterou to slibuje – tedy esej plný příběhů, moře a neznámých horizontů – , to pro mě bohužel není. Na to je autorův styl příliš mnohomluvný a neuspořádaný. Mám dojem, že autor si krásným jazykem vždy vytvoří jakousi básnickou vizi, ideál a model, který pak musí tváří v tvář daleko rozmanitější skutečnosti sáhodlouze narušovat. Píše páté přes deváté a jen těžko lze zachytit v textu nějakou plynulost, návaznost a organizaci. Dost podstatná vada knihy je ta, na kterou už správně upozorňuje první komentář, totiž že v textu nejsou výslovně označené ty sochy, které lze najít v bohaté obrazové příloze. Některé tu jsou, jiné ne, o mnohých naopak v textu zmínky vůbec nejsou a prakticky nelze rychle a snadno dohledat sochu, o které právě čtete. To zcela kazí a ruší jakékoli okouzlení, které by tato kniha mohla přinášet.... celý text

Cesta na Praděd 2001, Ludvík Vaculík

Největší lekce dona Quijota 2021, Štěpán Kučera

Exotika, cesty, nepoznané barvy, chutě, zvuky, vícevrstevnatá podobenství a těžko uvěřitelné, ale fascinující, vzájemně se prolétající příběhy – to všechno mě moc bavilo a byl jsem rád, že jsem konečně narazil na českého autora mladší generace, který píše tak, že mi umožňuje snít. Na románu je zvláštní, že ta všudypřítomná intertextovost je jeho nápadem, strukturou, ale i smyslem celého příběhu, a dokonce i výrazem nenápadných ilustrací, které jako by z velkých detailů přibližovaly strukturu tkaných povrchů. Přesně to vyjadřuje (podle mě klíčový) citát: "Dej mu moji knihu i můj modlitební koberec. Psaní knih je jako tkaní koberců. Na líci se obrazy zdají dokonalé, ale na rubu jsou plné nitek, které ty obrazy zastírají. Jenom Bůh – On má devadesát devět jmen – vidí, jak je všechno utkané, a nám nezbývá než klečet." Skutečně, i já si myslím, že nemá příliš cenu tuto knihu rozplétat z hlediska dějin literatury a literární vědy (i když sám autor se možná bavil tím, jak se mu povedlo zakomponovat nejrůznější variace a parafráze), stačí se jí jen nechat okouzlit. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ačkoli mě kniha bavila, nijak výrazněji mě nezasáhla, šla docela mimo moje emoce a podvědomí. Nešla mi do krve a nic mi z ní nezůstalo pod kůží. Možná proto, že pokud opravdu nejde o pravdu a Bůh je prostě "největší z vypravěčů" (s. 189), pak tomu jinak báječnému vyprávění chybí smysl a cíl. 90%... celý text

Věčné tajemství Býčí skály 2015, Milan Stloukal

Kniha je poněkud komplikovaně sestavená. Vznikla tak, že jeden z autorů se pokusil naplnit záměr vydat publikaci složenou z jeho příspěvku a bohužel už nedokončeného příspěvku druhého spoluautora a jeho pozůstalosti. Nadto obě části, tedy antropologická a archeologická, jsou psány dost odlišně a nedrží příliš pohromadě, navíc druhý ze spoluautorů teprve pod dojmem závěrů práce prvního spoluautora svůj názor na to, co se odehrálo v Býčí skále, zásadně přehodnocuje. Je to vlastně jen náběh k ucelenému textu, který se už nepovedlo zrealizovat. To ještě více podtrhuje shrnující doslov Jana Bouzka, který se závěry obou spoluautorů úplně nesouzní a naopak předpokládá hypotézu, kterou oba spoluautoři zamítli. Už jen z toho je patrné, že tajemství Býčí skály bude asi už navěky věčné. Zcela jednoznačné je snad pouze to, že prvotní archeologický výzkum z 19. století byl velmi mizerně odvedený, a to dokonce i s pokusy o falza, a tradiční interpretace je příliš poplatná tehdejším romantickým názorům a předsudkům. A bohužel zbývá jen pramálo možností, jak se původní nálezovou situaci pokoušet rekonstruovat.... celý text

Děti půlnoci 1995, Salman Rushdie

Archeologické toulky po jižních Čechách 1990, Jiří Fröhlich

Už hodně letitý, ale pořád mimořádně dobře a čtivě napsaný popularizační průvodce. Za těch třicet let samozřejmě pár zásadních nalezišť přibylo, ale v interpretaci starších nalezišť kniha nijak zásadně nezestárla. Jejím zvláštním přínosem jsou i velice pěkné ilustrace. Ideální příklad toho, jak mají i dnes archeologové popularizovat svoji práci.... celý text

Tváří v tvář předkům: Laboratoř antropologické rekonstrukce 2021, Eva Vaníčková

Na knize jsou nejvíce fascinující samotné rekonstrukce a jejich velmi kvalitní a působivé fotografické reprodukce. Informační hodnota za tím ale podivně pokulhává. Především jednotlivé kapitoly nemají jednotnou koncepci, někdy přibližují širší kontext nálezu, jindy vůbec ne, občas končí dřív než by člověk čekal, protože se nevěnují tomu, co by stálo za bližší přiblížení. Jeden příklad za všechny – v knize jsou dva "velmoži" ze Sadů v Uherském Hradišti, zatímco lebka jednoho je plně rekonstruovaná do možné podoby, lebka druhého je znázorněna jen na kovovém reliéfu, ale není vůbec řečeno, proč jen tímto způsobem, co je to za reliéf a kdo (nebo kdy) jej vytvořil. Takových výpadků zásadních informací je tu celá řada. Autoři se dost překvapivě v daleko větší míře věnují oblečení, což je jistě zajímavé, ale podstatně méně, skoro vůbec se nevěnují obličejovým rysům a jak k nim na základě lebky došli. Právě důraz na to bych ale v takové knize očekával. Vyloženě nedostatečné jsou informace ke genetickým analýzám, které by mohly upřesnit barvu pleti, očí, vlasů, které jsou pro podobu úplně základní. Ale k tomu se autoři dostanou snad jen letmo v jednom případě, takže proč je třeba první velkomoravský velmož zpodoben jako výrazný zrzek, se vůbec nedozvíme. Kdyby tyto hlediska více zohlednili, pak by měli např. magdalénského lovce zpodobit s tmavší kůží a modrýma očima, jak ze současných genetických analýz nejstarších Evropanů vyplývá. Nejvíce o genetické analýze je při porovnávání kosterních vzorků ze Sadské výšiny se současnými dobrovolníky, kdy se údajně ukázalo, že někteří z nich "jsou dávnými potomky obyvatelů Velké Moravy". To je ale hrubé zjednodušení Y-DNA analýzy jen ze STR markerů, která se v genetice už prakticky nepoužívá. Tady zjevně česká věda zaspává. Možná je na vině i to, že jde o dvojjazyčnou publikaci, takže na řadu informací se prostě nedostává místa. Ve své podstatě je to reklamní prezentace jednoho konkrétního odborného pracoviště, ale o jiných, natož pak konkurenčních přístupech antropologické rekonstrukce, jejich přednostech a výhodách, o dějinách oboru a základních metodách se nic nedozvídáme. Chápu, že to ani nebyl záměr, ale možná by bývalo lepší udělat českou i anglickou mutaci zvlášť a jednotlivé kapitoly sestavit pečlivěji a podrobněji, aby to těžiště nespočívalo jen na obrazové kvalitě. Hodnotím na 70%.... celý text

Prázdné zrcadlo 1991, Janwillem Van de Wetering