Podravka
přečtené 66
Ztracené kroky
1979,
Alejo Carpentier
K magickému realismu mám dosti ambivalentní přístup. Buď mě kniha svojí imaginací naprosto pohltí a fascinuje anebo je zde druhý a zcela opačný případ. Tím je román Ztracené kroky. Nevadí mí hůře přístupné knihy, které si musí čtenáře získat a očekávají od něj určitou míru pochopení a snad i intelektu. Mám je naopak velmi rád. Ale tohle mi opravdu nesedlo. Alejo Carpentier vtiskl do knihy svůj vlastní život a je to patrné zejména v jeho zálibě v hudbě a architektuře. Ta neustálá deskripce, kdy dokáže na několik stranách popisovat jakou bílou barvou je natřený dům, je šílená. A tohle se v různých variacích táhne celým vyprávěním. Pokud to v nás mělo zintenzivnit představivost o prostředí Jižní Ameriky, tak se to minulo účinkem. Má to spíše retardační charakter, než aby to děj rozpohybovalo a uvedlo do kontextu času a místa. Je to škoda, jelikož námět intelektuála, jenž strádá v běžném životě a hledá vykoupení a nový smysl existence v prostředí pralesních indiánů, je povedený. Nicméně pro mě dopadlo zpracování výše zmíněného motivu k uzoufání nudně a nepřineslo mi žádné literární ani myšlenkové obohacení.... celý text
Půlnoční běžci
1987,
Zdeněk Zapletal
Půlnoční běžci jsou stálice tuzemských antikvariátů. A není se co divit, neboť kniha vycházela v desetitisícových nákladech a pomalu každé druhé rodině se válí někde doma. Mohlo by se zdát, že jde o typickou tendenční literaturu pozdní normalizace, ale zdání klame a za cenu čepovaného piva si můžete pořídit jednu z nejlepších domácích próz osmdesátých let. Půlnoční běžci jsou tak trochu sociologická sonda, profesní román i generační výpověď, ale naštěstí ne na úrovni „bílé pentalogie“ Vladimíra Párala, která má podobné rysy, ale o mnoho horší provedení. V Zapletalově příběhu sledujeme desítky větších i menších dramat, spíše tragických, zasazených do všemožných zaměstnání napříč celým spektrem. Každá z postav zažívá určitou krizi – pracovní, rodinou či duševní a i přesto, že tomu dopomáhá normalizační bezčasí malého moravského města Městec (Holešov), tak lze tyto problémy přenést i do kontextu současnosti. Lze tedy bez nadsázky dílo označit obligátním atributem „nadčasové“. Zapletal si vybral náročný styl zpracování. Síťový narativ je těžké držet v poloze, aby bylo o každé postavě řečeno dost, ale zároveň by neměla nějaká příliš dominovat. To se mu povedlo skvěle, a i když přeci jen trochu převládají postavy intelektuálů a dělníci dostávají prostoru méně, tak to není žádný markantní rozdíl. A je to sakra dobře, neb zrovna tito zdánlivě úspěšní lidé, co mají spokojené rodiny a dostatek peněz, jsou ve výsledku ti nejzranitelnější, co zažívají největší nesnáze a jejich chování můžeme aplikovat snadno i na dnešní svět. Půlnoční běžci jsou velmi odvážný román. I přesto, že vznikal na konci osmdesátých let, kdy už přece jenom režim povoloval, je plný sžíravých dobových referencí, výsměchu společnosti či explicitnímu znázornění sexuality.... celý text
Sex, Disco, Revoluce! - Vzpomínky majitele Discolandu Sylvie na zlatý časy
2019,
Ivan Jonák
Sex, disco, revoluce je někde na pomezí knižní události sezóny a „cheesy“ pokleslé literatury. Já osobně jsem se na Jonákovu autobiografii nesmírně těšil, a to hlavně z toho důvodu, že mám na autora až příliš nekritický pohled a jeho životní cesta mě dlouhá léta fascinuje. Kniha je od začátku neskutečná jízda plná nekorektního špinavého humoru, sexu, šmeliny a přesného zachycení ducha doby se všemi patřičnými náležitostmi. Důležitý je samozřejmě fakt, jak k „biografii“ přistupujete. Nesmíte ji rozhodně brát pohledem naprosto autentické výpovědi, ale spíše jako román, který je silně inspirován životem Ivana Jonáka. Po formální a stylistické stránce to není žádná hitparáda – autor jednoduše není spisovatel a vystačí si s triviální slovní zásobou a lakonickým vysvětlováním. A ono je to dobře. Pokus o nějaké „vyšší umění“ by mohl skončit špatně. Přesto Jonáka neberte jako tupce, co si svoji existenci dokazoval jen tím, kolik žen osouložil. Byl velmi inteligentní, ovládal několik světových jazyků a svoji pílí spojenou s častým oportunismem a pragmatismem se vypracoval ve velmi úspěšného „podnikatele“. A byl to i velký čtenář! I když ho média vyobrazovala jako mafiánského hospodského, tak Jonák po večerech četl antickou filozofii, Dostojevského, Balzaca nebo Gogola. Stejně jak je do určité míry předpojatý můj obraz vůči Ivanu Jonákovi, tak jsem stejným způsobem přikročil i ke knize. Prostě jsem dopředu věděl, že se mi bude líbit a hotovo. Jasně, není to Bukowski, se kterým je román občas spojován. Ten je přeci jenom na vyšší literární úrovni a dokázal být i krásně poetický. Ale i tak je Sex, disco, revoluce už teď mým knižním guilty pleasure.... celý text