monii
přečtené 349
Jana Eyrová
2007,
Charlotte Brontë
Pamatuji si, jak mne rozvleklý začátek jako začínající puberťačku téměř odradil od dalšího čtení – ale má povaha nedovolující odcházet od rozdělané práce (tedy rozečtené knihy) nakonec převzala velení a já se mohla kochat velmi vášnivým (v mezích vší slušnosti), silně morálním a neskonale emotivním romantickým příběhem. Příběhem plným planých nadějí, dnes těžko pochopitelné trpělivosti, nekonečného sebeovládání, hlubokého smutku – a kdo ví, třeba až nesmrtelné lásky… Však si to přečtěte.... celý text
Na Větrné hůrce
2009,
Emily Brontë
Naladěná romantikou z předchozích Austenovek a Jany Eyrové jsem se jednoho pozdního zimního večera za doprovodu mrazivého větru svištícího za okny natěšeně pustila do četby věhlasného románu Emily Brontë. Představa byla jasná – zpříjemnit si ponurý večer. Když jsem dočetla k oné děsivé pasáži, kdy ledová ruka klepe na okno vystrašeného muže, představivost jela na plné obrátky a následující noc nebyla moc klidná… Od té doby jsem příběh Větrné hůrky četla ještě několikrát, ale vždy si vybavím svůj první večer strávený s Kateřinou a Heathcliffem, jak mi tuhla krev v žilách a po zádech přejížděl děsivý mráz.... celý text
Děvče z lesů
1993,
Zane Grey
Musím říct, že Greyovy příběhy, kde jsou hlavními postavami ženy či dívky, mne vždy velmi zaujmou. Možná proto, že s hrdinkami cítím, že jim fandím, a že mi často připomínají samu sebe. Nejinak tomu bylo i při čtení tohoto příběhu. Nerozhodnost a obavy jako by občas kopírovaly mé váhání a její sny a představy jako by obsahovaly to co ty mé. Na hlavní hrdince jsem obdivovala její zásadovost a rozum, který jí přinesl tu pravou lásku v pravou chvíli. Také se mi líbilo, že přesto, že se často řídila právě rozumem, dávala průchod i svým citům, které jí a Jimovi zachránily život, které dokreslily ten hezký romantický příběh, který zjemnil krutost Divokého západu.... celý text
Paní Bovaryová
2008,
Gustave Flaubert
Ačkoliv podobný typ literatury mám ráda, musím na adresu tohoto díla přiznat, že mne moc neoslovilo – popravdě jsem ji dočetla, jak už zde někdo poznamenal, s vypětím všech sil. Když totiž po několika kapitolách konečně zjistíte, kdo je hlavním hrdinou, okamžitě pocítíte určité antipatie znásobené dalším rozpitváváním charakteru paní Bovaryové. Celá kniha je vlastně jen čekáním na nějakou kladnou postavu, které byste mohli věnovat své sympatie a rádi se k ní vracet. Bohužel, kde nic, tu nic. Možná jsem ještě dostatečně nevyzrála na to, abych se ztotožnila s názory, že manželství obnáší jen samé trápení, a že když se mi nesplní tajné sny, nemá cenu žít. Ale abych knihu úplně neodsuzovala, obsahuje i několik dobrých myšlenek, skutečně precizní emoční hru v závěru díla a kdo si potrpí na psychologicky propracovaný profil osobnosti, zde si jej bude moci ve velké míře skutečně vychutnat.... celý text